Jak se z milenců stanou dobří manželé a rodiče

Dokáže se člověk odrazit ode dna sám bez pomoci rodiny?

Celkem 58 názorů.

Pavli +3

Téma: Dokáže se člověk odrazit ode dna sám bez pomoci rodiny?

(1.7.2012 9:46:54)
Za poslední 3 roky jsem tu docela často s různými tématy, někteří je budou znát z útržků, které jsem tu postupně skládala. Pro ty, kteří nečetli to zkusím sepsat nějak srozumitelně, ale bude to dlouhý příspěvek.

Jsem 11 let rozvedená, mám 3 děti ze dvou manželství - první skončilo z důvodu že manžel nesnesl bydlení s mou matkou, i když já tam problémy neviděla, bylo mi 19 let, matka stále požadovala v rodinném domě jen práci, neměli jsme žádné soukromí, nebylo kam se odstěhovat, manžel se pak zapletl do finančních problémů, dluhů, skončilo to jeho vazbou. Poté se znovu oženil, má další vyženěné děti, o dceru která se v našem manželství narodila neměl nikdy zájem, výživné platil minimálně, s dcerou se viděl asi 3x od rozvodu. Druhé manželství se rozpadlo protože manžel začal hrát hrací (podle jeho slov výherní) automaty, přednost měli kamarádi, já se starala o těžce postiženého bratra, to mu postupně také začalo vadit .... Léčit se pro závislost nechtěl, on přeci nebyl závislý, jenom prohrával přes rok celé výplaty. Měli jsem spolu 2 děti, já se snažila manželství zachránit vlastní půjčkou, kterou jsem splatila část dluhů, nakonec manžel stejně odešel s dalšími dluhy, mě zbyli dluhy a bratr. Matka už v té době nežila, otec zemřel když já byla malá. Manžel zmizel kdesi v Irsku, sice mám trestní oznámení na neplacení výživného, ale mohu si ho tak akorát zarámovat, on stejně neplatí, o děti se nezajímá.

Nejstarší dcera (je jí 20 let) byla dlouho hodně dětská, řekla bych že často na svůj věk až naivní, hravá. Ze školy dostala rok odklad, uvažovalo se i o druhém odkladu, ale nakonec ho nedostala. Ve škole se zjistila hypoaktivita, dyslektik, dysgrafik, dyskalkulik. I přes hrozbu zvláštní školy (její učitelka v 1. třídě prohlásila, že nezvládne ani tu zvláštní školu), nakonec nastoupila do běžné školy, akorát do mikrotřídy, od 2. ročníku. Ve třídě jich bylo jenom 13, já se s ní hodně učila, velmi jsem jí pomáhala, přepisovali jsme společně výpisky, aby se mohla učit (to co napsala ve škole nebylo ani k přečtení, natož k učení), prošla takto to 5. třídy, od 6. měla možnost jít buď na zvláštní školu, nebo zůstat v této škole, ale už v běžné třídě, jen intergrovaná. Školu zvládla, ukončila 9. třídu s vyznamenáním (ale všichni se shodli na tom, že bez mé obrovské pomoci by neměla šanci), nastoupila na učiliště, obor cukrářka, který jí moc bavil a 2 roky o ničem jiném nemluvila, o jiném oboru neuvažovala, tento se jí tak líbil. Vybrala si ho sama. Dcera nikdy neměla moc kamarádek, těžko se adaptovala v jiném kolektivu, byla hodně samotářská, kolektiv nepotřebovala. V prvním ročníku byla ze školy nadšená, moc jí bavila, mluvila o tom, jak by si chtěla časem dodělat i maturitu, protože byla sice pomalá, ale pracovitá, pečlivá, dostala se do skvělého hotelu na praxi, kde jí i nabídli možnost tam pracovat po ukončení školy. Byla nadšená. Ve 2. ročníku si našla kamarádku z našeho sídliště a začali se objevovat problémy, najednou byla škola špatná, ona na ní nikdy nechtěla, chtěla okamžitě přejít do školy kde studovala její kamarádka (studovala ale stejně o ročník výš, takže by se spolu potkávali jen o přestávkách, cestách do školy), začali problémy s magií, začala mluvit o černé, bílé magii, číst knihy na toto téma (do té doby četla hodně dětské knížky, protože měla problém pochopit čtený text, tak měla ráda krátké pohádky, protože je pochopila, dívčí románky nikdy nečetla, ty by byli na ní velmi dlouhé). Bohužel poté začala dcera mluvit i o tom, že jí pronásledují duchové ...., viděla údajně mrtvé příbuzné, ...... lékařka vyslovila podezření na schyzofrenii. Po několika měsících mého psychického srovnávání se situací jsem dceru odvezla do psychiatrické kliniky, na dětské oddělení, kde dcera vypovídala, bohužel velmi lživě, já když tam za ní přijela, tak se na mě dívali jako na hyenu, která o dítě neměla nikdy zájem a až po konzultaci s dětskou lékařkou a dcery učitelkou ze ZŠ se mi omluvili, že situaci přehodnotili. Dcera tam vypovídala o tom, že jsem se s ní nikdy neučila, neměla o ní zájem, neměla doma co jíst, nemá vlastní pokoj (ona svůj pokoj měla, obě mladší děti měly pokoj společný), nikdy jsem jí nikam nevzala (chodili jsme společně na výlety, výstavy, akce pro děti, každý rok minimálně 1 zimní a 1 letní dovolená), nechodím s ní k lékaři, i přes špatnou rodinnou anamnézu - rakovina mé matky - nemám o toto téma zájem (dcera v 15 letech byla kvůli této anamnéze vyšetřena a poté očkována proti rakovině děložního čípku) ..... Závěr z psychiatrie byl ten, že je dětská, naivní, nevyvinutá osobnost, ale schyzofrenii nepotvrdili. Bohužel její různé lhaní pokračovalo, vymyslela si už dvakrát těhotenství, jednou znásilnění (nic z toho se nikdy nepotvrdilo), dcera využívá toho, že jí někdo lituje. Já se skoro z tohoto zhroutila, ale protože jsem měla doma další děti, tak jsem musela prostě fungovat dál, včetně zaměstnání, abychom to finančně ustáli. Od příchodu této její kamarádky se dcera velmi změnila, doma skoro nebyla, ale do školy chodila, o tu ale přestala mít zájem, velmi se zhoršil její prospěch. Ze školy jsem jí nedovolila odejít (chyběl jí do konce rok a půl), o nástavbě se už ani nezmínila, jen o tom, jak až dostuduje tak odejde, bude mít velký statek se zvířaty (měla ráda koně, chodila do kroužku, který jsem jí hradila, pak už jí najednou nebavil, chtěla peníze za kroužek pro sebe, ty jsem jí ale nedala, nabízela jsem jí jiný kroužek, který jí ráda uhradím, ale pokud nebude chodit nikam, tak peníze ušetřené za to nedostane), psy. Na dovolené s námi ještě jednou byla, pak už ne, chtěla opět peníze které bych za ní na dovolené dala, ty jsem jí ale nechtěla dát dál, byla jsem ochotná jí dovolenou zaplatit, klidně i s touto její kamarádkou, s tím že já bych zaplatila za dceru, kamarádka by si to uhradila sama, to nechtěla. Loni v červnu dostudovala, udělala závěrečné zkoušky, já jsem jí řekla, že teď když bude pracovat, tak bude muset doma přispívat na běh domácnosti, jídlo. To odmítla, takže se radši odstěhovala. Napřed bydlela s touto kamarádkou po podnájmech, postupně se stěhovali, vystřídali během třičtvrtě roku 3 podnájmy, ale neměli to z čeho platit, takže teď dcera nebydlí nikde v podnájmu. Její kamarádka se vrátila domů (bydlí ve stejné ulici jako my). Dcera měla svoje spoření, které jsem jí založila když byla malá, věděla že ho má, peníze vybrala (kolem 50 tisíc), ani nebudu psát, jak moc práce mi dalo tam ty peníze našetřit, ale říkala jsem si, že jednou bude mít alespoň něco na zařízení bytu .... Dcera to i tak věděla. Letos jsem bohužel 4 měsíce marodila, takže se můj příjem snížil a já jsem požádala dceru, jestli by mi mohla z peněz co vybrala půjčit pro mladší děti na moře s VZP, to mi ale nepůjčila, s tím že to jsou její peníze. Vysvětlovala jsem jí, že jí je vrátím postupně, ale ona je teď hned potřebovala, takže mi je nepůjčila. Nakonec mi je půjčila velmi dobrá známá, během 2 měsíců jsem jí je splatila. Peníze dcery padly na různé její dluhy, půjčky, s kamarádkou se stravovaly v restauracích, jezdili taxíky. No na dlouho jim nevydržely. Dcera začala jezdit na černo v MHD, takže jí několikrát chytl revizor, co já vím tak tam má asi 4 jízdy (možná jich je víc, ale zatím mi domů nepřišel dopis o těchto jízdách), dluží za mobil - volání, vzala si na půjčku notebook, telefon, ...... Její částka za dluhy se blíží ke 100 tisícům, možná i víc. Neplatí si zdravotní pojištění. Protože její kamarádka začala pracovat u pojišťovny jako pojišťovací poradce a vychválila to dceři, ona tam také po škole začala pracovat. Ze začátku to bylo dobré, protože jí běžela nějaká podpůrčí mzda, kterou automaticky dostávala, i když neměla žádné klienty, pak tato mzda skončila a dcera měla být placená jen z provize, to se jí ale nedařilo sehnat klienty, takže od práce odešla. Ani v době tohoto zaměstnání si neplatila to zdravotní pojištění, nebyla vyúčtovat daně za loňský rok. Se mnou od odstěhování nekumunikuje, byli vánoce - s dětmi jsme jí koupili nějako kosmetiku (klasickou kosmetiku nepoužívá, takže šampon, mýdlo, deodorant ....), nové povlečení do bytu, nádobí, příbory. Ona nám ani nepopřála, dceři dala mobil, synovi nic, syn pak měl svátek, já narozeniny, to už se ani neozvala ani s přáním, natož s dárkem. Bohužel já časem dospěla k názoru, že nejde dělat nic jiného, než jí zrušit trvalé bydliště, protože její dluhy narůstaly. Trvalé bydliště jsem jí před asi 2 měsíci zrušila, dcera s tím souhlasila, teď má trvalé bydliště na úřadě městské části.

A teď k tomu na co se chci zeptat - dceru jsem potkala tento týden na sídlišti s taškou s věcmi, říkala že nemá kde bydlet a že by potřebovala pár měsíců bydlet u nás. Vzala jsem jí domů na rozhovor, řekla jsem jí, že by ale musela nastoupit do zaměstnání, jejím platem bychom postupně splácely dluhy, které má, přispívat na domácnost u mě (na tu by asi nešlo nic, napřed bychom splácely dluhy, to jsem ale nahlas nevyslovila). To dcera odmítla, protože nemůže prý jen tak něco dělat, cukrářku kterou vystudovala ne, protože by jí u toho bolely nohy, nemůže prý celou směnu stát. Dělala nějakou brigádu v hypermarketu, doplňování zboží nemůže - u toho jí bolí záda, na pokladně si vysekla manko, s novinami chodit nebude, to by se styděla. Nevím co si představuje, je to zdravá mladá holka, žádné problémy se zády nebo s dlouhým stáním nikdy neměla. Spíš mi to přišlo že hledá výmluvu, proč do práce nenastoupit. Navíc říkala, že práce nikde není, nikde neberou. Já pracuji na jeden plný zkrácený úvazek v rychlém občerstvení, na plný úvazek doručuji poštu a noviny, dělám brigády - doručuji s mladšími dětmi letáky, do tohoto měsíce jsem hlídala holčičku. Je to za cenu vyčerpání, naprosté únavy, usínání u jakéhokoliv pořadu, ale vím že to jde. Jsem po borelioze, nohy mě také bolí, stejně jako záda, hlava z vedra v zaměstnání kde dělám dvanáctky. Ale prostě musím zatnout zuby a makat, pokud se chceme uživit a něco si dopřát. Nakonec náš rozhovor skončil s tím, že pokud ona pracovat nechce, tak já jí nemám jak pomoct, protože jí živit jen nemůžu, nechci aby mi domů přišel exekutor za její dluhy. Probírala jsem to s velmi dobrou známou, která ale zastává názor, že jsem povinná holce pomoct za každou cenu, vždyť je to moje dcera. Mám velký byt, který by šel prodat, mě se ale příčí prodávat byt, abych dceru vytáhla z dluhů, které si nasekala svou hloupostí a sama to nechce nijak řešit, očekává že to možná někdo vyřeší za ní. Mám sice stavební spoření, tam ale ani částka kterou ona dluží není naspořená, navíc pokud bych ho zrušila teď, tak to bude velmi nevýhodné, mám ho třetí rok. A dá mi hodně práce tam každou korunu uložit.

Vím že se nakonec musím rozhodnout sama, ale třeba mi pomůže tato diskuse se podívat nějak jinak na celou situaci, bojím se kde dcera skončí, teď je asi na ulici, o víkendech kdy nejsou kamarádky rodiče doma, tak je asi u ní. Nevím jestli jsem se rozhodla správně, jestli bych opravdu dceři neměla nějak jinak pomoct, bojím se jestli tohhle může sama vůbec ustát, dostat se z toho.

Dokáže se člověk odrazit ode dna sám bez pomoci rodiny?

Téma: Dokáže se člověk odrazit ode dna sám bez pomoci rodiny?

Zajímavé akce