agatha2 |
|
(11.8.2013 22:01:44) Maryl,
já maminku naštěstí ještě mám, ale zase mi chybí táta, můj milovaný táta, k němu jsem měla blíž, byli jsme parťáci v tom pravém slova smyslu, byl úžasným dědou mému synovi, se kterým jsem byla 6 let sama a on mu suploval tátu, pak se mi narodila dcerka a tu si užil bohužel jen 10 měsíců, pak náhle zemřel, nikdo to nečekal, přišlo to jako blesk z čistého nebe, a není dne, aby mi nechyběl a když se podívám na naši malou, dnes již pětiletou, tak mě tak píchne u srdce, když si představím, jak by z ní byl úplně naměkko, jak by ji miloval a je mi strašně líto, že ona toho super dědu vlastně nepamatuje.....když se podívám na svého 15-ti letého syna, který ukončil základku jako premiant a dostal se na výběrovou střední školu a jde si za svým snem, když ho vidím v obleku, jak se chystá s babi do divadla, tak mě to taky tak bolí, neboť vím, že můj táta by byl na něj strašně pyšnej, měli se strašně moc rádi....bolí to a bolí stále....nejsem věřící, někdy si ale tak nějak v koutku srdce říkám, že ta svá vnoučata snad vidí a je na ně pyšnej, i když již tady mezi námi fyzicky není....
|
Maryl |
|
(11.8.2013 22:06:19) Agatho,,slovy nelze vyjádřit.Já v Boha věřím,tak nějak mi to pomáhá přežít a vím,že mi tam tu moji zlatou maminku opatruje.A každý den mu děkuju,že mi dal syna,když vidím na různých diskuzích,kolik žen se snaží x let beznadějně o dítě,tak vím,že někde mi Bůh vzal a jinde zas dal,mně se syn podařil téměř okamžitě,to jsem ani nečekala a jsem za to tak vděčná.
|
Tragika |
|
(11.8.2013 22:35:16) Maryl, kdyby tvá poslední věta prvního příspěvku byla pravdivá, jdu se okamžitě oběsit na nejbližší strom.
|
Maryl |
|
(11.8.2013 22:38:08) Tragiko,to mě mrzí.Snad dobře chápu,ale možná ještě nepřišel tvůj čas,věřím,že i tebe čeká tvé štěstí a moc ti to přeju.
|
|
|
agatha2 |
|
(11.8.2013 22:40:22) Maryl,
někdy bych si také přála věřit, možná bych se s tátovou smrtí vyrovnala lépe...nevím...docela často ve chvílích, kdy se s dětmi děje něco "mimořádného" a já se dmu mateřskou pýchou a láskou, mám tam někde vzadu pocit smutku a knedlík v krku, že to ten můj táta nevidí.....připadá mi to strašně nespravedlivé....také bych si moc přála s ním aspoň jednou ještě mluvit....někdy to dělám, jak Ti radila, tuším, Roya, že zavřu oči a povídám si s ním, ale není to ono....je ale pravdou, že mi jeho ztráta dala i něco málo pozitivního...uvědomila jsem si, že spousta věcí, které člověk dnes a denně řeší a prožívá jako něco šíleného, jsou ve skutečnosti fakt prkotiny, které nestojí za to, aby si jimi člověk otravoval život, že to pravé, skutečné a důležité je úplně někde jinde.....
|
Maryl |
|
(11.8.2013 22:46:53) Ano,Agatho,máš pravdu,leč já musím upřímně říct,že mně k tomu nevedla až tolik maminčina smrt,jako spíš životní zkušenosti a přibývající věk,ale to je v podstatě jedno,čím jsem starší,tím jsem v podstatě šťastnější a řeším míŇ a míň hovadin.
|
|
|
|
Kamisi |
|
(11.8.2013 23:06:57) V tomhle životě mě opustil táta a bratr a nebylo snadné přijmout jejich odchod. Teď už nepotřebuju věřit. Vím, že smrt je součástí života. Že smrtí vše nekončí. Že jsme tu jen na návštěvě a zase se sem vrátíme, byť bez možnosti vzpomenout si na všechno. Že se se svými blízkými zase potkáme. Všechno má svůj smysl, i bolest, kterou musíme překonávat. Jsem ráda, že jsem bolest překonala a můžu na moje blízké myslet s láskou a úsměvem.
|
|
|