| Pam-pela | 
 |
(14.5.2017 15:07:25)
Libiku, ne, Zefýr se na to připravit nemohla. Ale o tom jsem snad nepsala, jasně, že je super, že to ustála (člověk ustojí leccos, když není zbytí)...i když já bych se možná z "poznávačky" v tom případě omluvila, že na tom nejsem fyzicky dobře.
A jasně, že si Zefýr odnesla "trauma", ale třeba si v ten den stalo něco jiného, co by se jí vtisklo, kdoví.  
Taky mám události, které bych enrada opakovala...a pojí se třeba s vůní, písničkou nebo tak...
A otázky typu - jak se cítí ten a jak se cítí ten...to snad se nedá dopředu odhadnout.
Já po 4 dětech, kdy přes 30 let slýchám různé hlásky "mami", se občas otočím i na hlas cizího dítěte.
No a co?
Jako že jsem špatná, že nepoznám "mami" od vlastního dítěte? Nebo nechápu.
Asi nemám s mateřstvím problém...a moje děti s mým mámovstvím taky ne.
Já zas vnímám jiné situace (by´t druhými přijímané a žádané) jako problematické, je to prostě o úhlu pohledu.
|
| Pam-pela |
|
(14.5.2017 15:20:13)
...a já se teda snažím, i třeba zpětně, určité věci dětem vysvětlit, když vidím, že i třeba s nějakou událostí mají problém.
Ale zjistila jsem, že ty věci směrem k dětem, které já vnímala jako své zásadní pochybení (ať z jakéhokoliv důvodu), moje děti vůbec nevnímaly...naopak ukřivděny nebo zraněny se cítily v případě, který já jsem vůbec nezaznamenala...a tedy ho ani řešit nemohla.
Přišla jsem na to poměrně nedávno, samozřejmě i proto, že to vidím u cizích, a pak jsem si o tom s dětmi prostě fakt do hloubky povídala, rozkryla jsem nepříjemná vytěsněná témata, bylo to velmi zajímavé...a hodně se i vyřešilo.
Nikdy už tam nedělala neplechu událost, kdy jsem se třeba dítěti "po akci" omluvila nebo něco vysvětlila, nebo kdy jsem měla velký pocit selhání a dala to nějak dítěti najevo.
Zjistila jsem, že se někdy trápíme s věcmi, které to děcko má už dávno zpracované a neřešíme (neboť je nevidíme, nevnímáme) věci, které jsou hluboko ukryté a dělají neplechu ne-vědomě...
To už je mimo téma, jen že mě to napadlo...a jsou určitě v každém vztahu, v každé rodině...třeba moje dcera ze zásady nerada odpouští...a křivdy si pamatuje. Ovšem její křivdy nebyly mými pochybeními - tedy - nevnímala jsem je...vysvětlily jsem si to...bylo to docela fajn...a zkušenost máme obě...ona zas ke svým dcerkám.
|
|
| libik | 
|
(14.5.2017 15:27:07)
Pampelo, jelikož se nejednalo ani o skupinovou terapii ani o trénink sluchu na ORL nýbrž o Den matek, myslím, že veškeré očekávání směřovalo k tomu, že maminky poznají své dětičky. A musíš připustit, že je to trochu jiný typ soutěže než třeba skákání v pytli.
|
| Pam-pela |
|
(14.5.2017 15:37:25)
libiku, právě proto - kdyby to byla terapie, bylo by to opravdu uhozené  a byl by to blbý experiment.
Prostě to vnímám jinak...a jestli dobře, nebo špatně, o tom by se daly vést spory...právě skrz ten úhel vnímání.
Pokud to v té školce už nikdy neopakovali, tak třeba sami zjistili, že to vážně nebylo ono.
Prostě já to mám tak, že vážně pochybuju, že bych svoje dítě při volání "mami" poznala (když byly děti menší, otáčela jsem se samozřejmě mnohem častěji i při volání cizích dětí a taky jsem reagovala na každou ránu - ticho - a následovný pláč - vždycky se mi trochu zatajil dech  )...a jestli to zvládly všechny maminky, tak klobouk dolů .
|
| K_at |
|
(14.5.2017 15:46:24)
Zefyr, au au 
|
|
| Pam-pela |
|
(14.5.2017 16:27:14)
Zefýr, taky nemám ráda takovéhle akce celkově...účastnila jsem se kvůli dětem a někdy byly fajn.
Ale je fakt, že dost dětí ty besídky pro maminky a tatínky prožívá, natahují krčky, jestli je rodiče vidí a opravdu se snaží správně odříkávat, tancovat a tak .
Ale teď mi to připomnělo, a že je to už let , že jsem mamce na MDŽ udělala ve škole někde ve 2. třídě obrázek ze sádry, vyryla jsem ho, obarvila, napsala přání a hrdě ho nesla domů s radostí, co tomu mamka řekne a jestli jí udělá radost. Neřekla nic, protože mi obrázek vypadl přesně na prahu a rozpadl se na mnoho kousků...ale ona by nic neřekla, ani kdyby byl celý - nikdy za žádných okolností se nedojímala  a tyhle věci ji zcela míjely...většinou je odmávla jako naprosto nedůležité.
|
| K_at |
|
(14.5.2017 16:37:42)
Pam, to me mrzi.... Jsou takovi rodice. S laskou malovany obrazek leti pred ms do kose. Vyrobek se vraci mezi dvermi s tim "ze to domu nechci"... Ale jen obcas. Jsou to vyjimky.
|
| libik |
|
(14.5.2017 16:42:29)
Kat, já bych to nepřeceňovala, sama mám ve vzpomínkách kromě jiného maminku, co nechtěla korálky z těstovin, přesto je to maminka s velkým M. A když jsem tuhle podstoupila zajímavou zkušenost s dospělým dítětem, trochu jsem se divila co "úkořilo" jeho.
Ony obrázky "vyráběné s láskou" frekvencí 4 denně se prostě do toho bytu nevejdou
|
| K_at |
|
(14.5.2017 16:51:44)
Libiku, boze, mam dite kreslire. Do dnes nekolik kreseb denne. Ale nejake uznani prace a snahy vyjadrim. Ted ted uz klidne kritizuju. Ale vyhodit muzu tak nejak, aby to nebylo hned po predani, u malych deti. Kolikrat jsou to fakt pekny veci, vymazleny. Spis mi vadi to zahozeni hodnoty, kterou to v tu chvili pro dite ma. Nic vic. Doma probrat a vyselektovat - to je nutny
|
|
| Tante Bante | 
|
(14.5.2017 17:06:25)
nechtěla jsem to vytahovat, ale momentálně každý všední den vyzvedávám dva školkáče, kteří ke mně ve dveřích třídy napřahují něžnou ručičku držící otep parírů, co jsou s láskou načmárané kubistické výkresy, a v druhé ručičce třímají výrobek. Třeba rolička od toaletního papíru oblepená proužky barevného papíru. Náš byt má osmdesát metrů. Jde o to, že ne každý počin dítěte je posvátný. Děti potřebují taktní vedení. My měli ve školce osvícenou učitelku, která na dětské tvorbě dělala redakci. Vědělo se, že co pustí do šatny (a tím pádem rodičům), z toho bude maminka unešená. Maminka dostala tak tři výkresy týdně, učitelka byla tolerantní. Já mám šestnáct papírů denně, děti jsou plodné a rychlé. Paní učitelka jim na cokoliv řekne, že je to bomba, aby je netraumatizovala. Je to dobrý úmysl, ale uvádí je to v omyl. Jak se mají děti naučit, co je kvalitní práce a co její vznik obvykle provází (úsilí a vytrvalost)? Jak mají rozlišit invenční nápad od grafománie, když nedostanou zpětnou vazbu? Opravdu to jde udělat taktně a bezpečně, leč pravdivě. Dánové to umí, Američani to umí, jde se to od nich učit. Chce to prostředí, ve kterém nejsou hnacím motorem soutěže (ve kterých ovšem z psychologických důvodů se řekne, že všichni vyhráli). Největší peklo ve výchově jsou lži a zvláště ty ušlechtilé. Děti často čmárají prostě jen tak, žádné návaly lásky při tom necítí. Čmárají si, protože jsou děti a potřebují se vyčmárat.
|
| Tante Bante |
|
(14.5.2017 17:20:29)
Ale ano. Vytřídíme to hned v šatně, necháváme si jeden nejlepší, vybírá autor. Ten, co dal nejvíc práce nebo se nejvíc povedl nebo obojí najednou, zbytek se uplatní v recyklačním koloběhu. Ukázali jsme si doma jednoduchým pokusem, kolik papírů za týden je šestnáct denně a kolik je to od narozenin do dalších narozenin a že aby člověk mohl mít radost z prohlížení obrázků, nesmí jich být moc. Chápe to i čtyřleté dítě velmi dobře.
S výrobky je to těžší, protože většinou jsou už v záměru uvedeny jako věc užitečná (třeba si to můžete někam pověsit), ale je to regulovatelné danou výstavní plochou. Nová věc on, jedna stará off. Hezké nebo dojemné věci schovávám, ale i tenhle depozit proberu minimálně jednou ročně, když se vymetá chamec. Něco vydrží dvacetiletou revizi a něco ne..
|
| libik |
|
(14.5.2017 17:40:05)
To je chytrý, ale musím připustit, že jako poprděná maminka jsem si s tím nevěděla kdysi rady. Naštěstí můj tvořivec vynikal precizností a trpelivostí a nechrlil to jak Ovčáček tweety, přesto i dnes dokážu vystavit ne zcela povedeného anděla z ovčího rouna
|
|
| K_at |
|
(14.5.2017 17:55:04)
No jasně, Tante, takhle to dělám taky. Ono i to grafomanické kreslení totiž obvykle zůstane ležet na stolečku. Dítě vybije momentální potřebu a víc to pro něj neznamená.
|
|
|
|
| K_at |
|
(14.5.2017 17:52:03)
Tante, kurňa, když dítě sedí a třeba hodinu kreslí, lepí, stříhá, vymýšlí dárek pro maminku, maminka řekne "Hmmmmm, to domů nechci, kam to dáme??!!!" dala bych jí fakt na kokos. Na druhou stranu 10. hlavonožec na hromadě bude vyselektován. Když 4.letý nekreslič a kubista učiní prvotní náznak kresby s nějakým jasným námětem - bude kolem toho ochání, protože z toho budu mít radost! Když předškolák u zadaného tématu prudí, udělá ric fic hotovo, jemně ho dovedu k tomu, že bude pokus číslo dvě a hlavně snaha. A taky: rozlišuju práci řízenou na nějaké téma či techniku. Tam mohu opatrně směrovat, podporovat, dopídit se toho, že to může být třeba lepší. Ale spontánní práci, kreslení a tvoření pro radost nebudu pedagogicky "hodnotit". Zvláště, když je určeno pro rodiče. Očekávám, že dospělý rodič situaci s papíry a výrobky zvládne. Já píct doma buchtu a máma ji hned hodit do popelnice, asi to se mnou hodně zahýne.
|
| libik |
|
(14.5.2017 18:03:51)
kat, nevím, přiznala jsem se k nekritičnosti k dětským výtvorům, z druhý strany si myslím, že ve zdravé rodině je dítě víc ztotožněno s maminkou než se školkovou prací a je schopné vzít věc jak je.
Pokud ti to rve játra, možná můžeš vytipovanou maminku lehce manipulovagt (Pepíček se fakt snažil a jeho práce vykazuje mimořádnou ...), ale spíš kvůli sobě.
|
| K_at |
|
(14.5.2017 18:19:04)
Libiku, to je těžký. Ne vždy jsi pohotová. Někdy to slyšíš, když už to jako slyšet nemáš. Ale jsou to fakt spíš ojedinělí rodiče. A dodávám, že nemám ráda nekritickou chválu ani u malých dětí. Jen občas mi to přijde až za hranicí obyčejné slušnosti. Někdy jde jen o tu chvilku nad papírem, kdy chce dítě něco vysvětlit a sdělit - teda spíš sdílet. A úplně klidně se potom rozhodne, že dílo nechá ve třídě. Vlastně to samé kdysi říkala profesorka na VV, že na kroužku s dětmi dělala práci, která zabrala třeba několik měsíců. Děti na ně byly právem hrdé. A vždycky se našel někdo, kdo tu třeba 3 měsíční práci narval rovnou do odpaďáku.
|
|
|
|
|
| Alraune | 
|
(14.5.2017 17:38:39)
Hlavně s láskou.... většina těch věcí, co niki nosila ze školky, s žádnou extra láskou vyráběná nebyla a děti mají pak po povinném dojetí rodičů pocit, že každá čára z druhé strany jídelního lístku je hodna Louvru :)
|
| Tante Bante |
|
(14.5.2017 17:41:21)
Tak.
|
|
|
|
|
|
|
| libik |
|
(14.5.2017 15:48:02)
Tady není sporný úhel vnímání. Den matek jako den, kdy oslavujeme maminku za vztah k dětem nemá být kalen pochybnostmi "proč mě maminka nepoznala rp. jak to, že nepoznám dítě"
|
| libik |
|
(14.5.2017 16:23:56)
Tak to já zas ze všech kýčovitých dojetí miluji nejvíc to, když předškolní děťátko deklamuje na besídce, už aby to zvládala nějaká vnoučátka, na cizích besídkách bych mohla vypadat jako úchylka.
|
| Kudla2 | 
|
(14.5.2017 17:33:36)
Já mám taky besídky moc ráda, ale nepřipadaj mi dojímací ani kýčovitý.
Z mýho pohledu se děti snažily něco nacvičit (úsilí č. +) a pak to předvíst před publikem (úsilí č. 2) , přijde mi to super, i to že se to naučej, i to, že s tím vylezou, líbí se mi to, i když (nebo právě proto, že ) to není dokonalý, ale nedojímá mě to.
|
|
|
|
| Kudla2 |
|
(14.5.2017 17:31:30)
oslavujeme maminku za vztah k dětem nemá být kalen pochybnostmi "proč mě maminka nepoznala rp. jak to, že nepoznám dítě"
já nevím, já o sobě jako matka vcelku nepochybuju bez ohledu na to, jestli poznám nebo nepoznám vlastní dítě po hlase
|
|
|
, hlásek "maminko" za zády v takové situaci, alespoň je vidět, jak jsou dojímací projekty nebezpečné.
V její náručí
Putování adventemProstějov 
Zapomenutý příběhHodonín 
Vánoční koncertPraha 1 
Vánoční Rybova mše na KuksuTrutnov 
Vánoční slavnostiLiberec 
Putování adventem
Zapomenutý příběh
Vánoční koncert
Vánoční Rybova mše na Kuksu
Vánoční slavnosti
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)