| Černá kronika | 
 |
(2.1.2025 22:36:58)
S radostí i bolestí? Věkem to mám horší a horší. Neumím to. Bojím se, že toho někdy někdo využije a zneužije, zesměšní, shodí. Možná anonymně se snažím upustit páru, ale už ani to mi nejde po těch zkušenostech. Jsem introvert dusící v sobě radost i bolest. Jak to máte vy? Platí sdělená radost, dvojnásobná radost - sdělená bolest, poloviční bolest?
|
| Inka ..|-.|-.-|.- | 
|
(2.1.2025 22:53:00)
Taky to spíš dusím v sobě.
|
| byvala radka |
|
(3.1.2025 11:23:20)
Ja jakozto cholerik to moc dusit neumim
Moje konstatovani nebo nadavani na praci ci bordel doma bere partner jako utok na sebe, nedokazem se spolu domluvit
Na druhou stranu potrebuji sdilet, je to moje opravdu bytostna potreba, a partner je uzavreny introvert flegmatik
|
|
|
| Evelyn1968,2děti | 
|
(2.1.2025 23:01:00)
Až po delší době a jen manželovi.
|
|
| Okolík | 
|
(2.1.2025 23:07:02)
V rodině (manžel, děti) a terapeutovi se svěřit umím. Jinak je to horší a moje okolí mě vlastně asi spíš nezná 
|
|
| TaJ | 
|
(2.1.2025 23:14:01)
S radostí se dokážu svěřit bez problémů - manželovi, mojí mamince, komukoli, kdo je mi blízký...mají vždycky radost se mnou. S problémy a starostmi je to jak kdy. Většinou si to nejdřív řeším spíš jen v sobě a postupně to pak proberu s někým blízkým, podle toho, co to je - někdy s manželem, někdy s kamarádkou, někdy s mamkou, někdy tak nějak se všemi, ale nejdřív si to musím vždycky nějak srovnat sama v sobě...
|
|
| Ropucha + 2 | 
|
(2.1.2025 23:15:58)
"Platí sdělená radost, dvojnásobná radost - sdělená bolest, poloviční bolest?"
Asi platí, ale každý má jinou potřebu a schopnost sdílení.
Já osobně dost malou, jakožto uzavřený introvertní typ.
A dost úzký okruh lidí, s nimiž jsem ochotná sdílet.
Ale není to ideální z hlediska duševní hygieny.
|
| Beat | 
|
(3.1.2025 7:18:17)
Neumím, nedělám to. A je to moje velké téma. Diky, Kroniko.
Jen v úzké rodině. Deti, manžel. A může to byt problem i z dalšího důvodu, kromě niže uvedených.. Kdyz si kamarádka často uleví, postěžuje a ja stále nic, tak to působí, ze ja a) dělám frajerku, ze nemam problem, b) nedůvěřuju ji.. Tohle mi přítelkyně “vyčetla” a nedelalo to mezi námi dobre.
S jednou moji hodne blízkou kamarádkou jsme si to pred par lety vyříkaly, ze ja pred ni nikdy nebudu řešit manžela a deti, jednoduše proto, ze vcelku žádné problémy nemam, a kdyz, tak nejsem zvykla mluvit o blízkých negativně, a pak také proto, že je pro mě problém se svěřit. Vypadá, že se to trochu láme, a teď, kdy procházím těžkou situaci, tak po 28 letech přátelství už ji i něco řeknu. 
Možná je to i tim, jak jsem v dětství lakovala svoji bídnou situaci.
Mám problém i tady, ptž nevim, kdo mě tu poznal. No psycho. A u odborníka jsem nikdy nebyla. Ale taky to jde. Mám načteno a na většinu věci si stačím sama nebo s MM. 
|
| Ropucha + 2 |
|
(3.1.2025 10:48:08)
"Ale taky to jde. Mám načteno a na většinu věci si stačím sama nebo s MM. "
Beat, ještě před půl rokem bych toto podepsala.
Z dnešního pohledu - pozor na to. Pozor na přehnanou samostatnost, přehnané "hrdinství", přepínání vlastních sil.
|
| Beat |
|
(3.1.2025 11:02:53)
Ropucho ano, ano..uplne souhlasím. Je to něco, co zrovna řeším. A i jsem to ve všem příspěvku zmínila, možná ne dost. Přijde mi, ze mame dost podobny poslední rok. 
|
| Beat |
|
(3.1.2025 11:06:54)
Zrovna včera jsem se 2x svěřila. Jednou té blízké kamarádce, te jsem poprvé za 28 let brečela do telefonu, a vzápětí na to blízké stare příbuzné. U obou jsem spis musela poslouchat rady, než aby mě nechaly vykecat a poslouchaly to, co jim chci o tom problému a jeho řešení říct já. Musim říct, musela jsem se ovládat, jednou neovládla a celkově … nepomohlo mi to.
|
| Jerry G. |
|
(3.1.2025 11:13:36)
Beat,
to je umeni nekoho nehodnotit a neresit , ale jenom poslouchat. Kdyz se potrebuju brzdit a neudilela nevyzadane rady.. Tak si v duchu rikam: "Jerryno nebud chytra jako radio!"
|
|
| Ropucha + 2 |
|
(3.1.2025 11:58:50)
"… nepomohlo mi to"
Beat, věřím a rozumím.
Vždycky mi přišlo úplně irelevantní sdělovat své nejhlubší starosti někomu, kdo přece necítí stejně jako já a bude buď říkat nějaké fráze, nebo vlastní pohledy na věc, které mi v lepším případě nebudou užitečné, v horším mě budou nějak druhotně zraňovat.
Když už, potřebuji člověka, který s jistotou bude rozumět a bude umět reagovat. A vůbec, nejlépe všechno vím a umím sama
Nicméně, stejně jako ty jsem teď těsně před svátky poprvé v životě zvedla telefon, abych to zkusila. (Hodně i z ohleduplnosti ke svému muži, aby mě nemusel pořád poslouchat on.) A překvapivě mi to pomohlo, protože jako štěstí v neštěstí jsem narazila na úžasného lékaře, který rozumí a umí. Ale to fakt považuji za štěstí, jen tak s kýmkoliv bych mluvit nedokázala.
|
|
|
|
|
| Termix | 
|
(3.1.2025 12:07:54)
Beat, je mi líto, že procházíš něčím těžkým. Snad bude brzy všechno v pořádku.
|
|
|
|
| K_at |
|
(3.1.2025 7:42:56)
Těžké téma. Jak kdy a jak komu. Umím na sebe říct i ty blbý a hodně bolavý a nepříjemný věci. Ale jinak se většinou s tím peru nejdřív sama.
Manžel funguje skvěle v těch problémech, které mají nějaké racionální východisko. A chápe, když je mi z něčeho mizerně. Není to ale na svěřování se. On se takřka nesvěřuje. Takže mu ani nechci házet na hlavu moje "depky".
Jsem dobrý posluchač, vydržím sdílet hodně strastí a nových věcí s kamarádkami. A občas to prostě je i o mě. A poslouchá zase kámoška. Radosti se sdílí taky.
|
| Jerry G. |
|
(3.1.2025 11:08:58)
Manžel funguje skvěle v těch problémech, které mají nějaké racionální východisko. A chápe, když je mi z něčeho mizerně. Není to ale na svěřování se. On se takřka nesvěřuje. Takže mu ani nechci házet na hlavu moje "depky".
Kat, MM je taky resic. On nejak nevi co s mimi pocity strachu nebo nejsitoty. Jak to nema reseni, tak nevi.
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 | 
|
(3.1.2025 12:39:34)
"nejak nevi co s mimi pocity strachu nebo nejsitoty. Jak to nema reseni, tak nevi."
tohle asi dělám já svému muži 
strašně nesnáším, když se máme dokola bavit o něčem, co nemá (žádné dobré) řešení... ve chvílích největších průšvihů se synem jsem už byla téměř nepříčetná z těch věčných hovorů o něm, já už nechtěla dokola řešit, že jezdit do bohnic je vyčerpávající, nechtěla jsem poslouchat (natož říkat), že vůbec nevíme, co bude zítra natož pozítří, nechtěla jsem řešit co budeme dělat až ho pustí, co máme dělat a říkat blízkým, co a jak říkat dcerám, dokola mluvit o tom, jak je to těžké... ano, říct si to jednou je dobrý, podruhý už je to trochu navíc, ale po desáté už jsem měla chuť se sebrat a utéct... já se přiznám, že jsem v tu chvíli pochopila, proč někdy ti chlapi utečou od rodiny, když je nějaký průšvih s dětmi... že to fakt nemusí být proto, že by neunesli ten průšvih, ale že neunesou, že veškerý hovor, veškeré myšlenky, veškerou energii zaberou ty nekonečné proudy "pocitů", které se "musí sdílet"... kolikrát jsem se přistihla, že se mi chce začít na muže křičet, že nechci už mluvit o synovi, že máme další dvě děti, že ty hovory stejně nic nepřinesou... ale teda jsem ženská, ostatní ženské mi dostatečně vysvětlily, že je potřeba "sdílet" a že to patří ke správnému partnerství, tak jsem na něj ani nekřičela, ani jsem neutekla  , jen když toho bylo fakt moc, poprosila jsem, že "teď už nechci o tom chvíli mluvit"... obvykle mi to přineslo nějakou tu chvilku "nesdílení"... a doufám, že ho to moc neranilo
když jde o starost cizí, tyhle pocity nemívám, myslím, že jsem celkem dobrý posluchač a pokud jde o mé blízké (rodina, kamarádky), dobře je znám a nemám tendence udílet rady v rozporu s jejich osobnostmi, celkem bez problému je podržím i v rozhodnutí udělat něco jinak, než bych to udělala já... ani nemívám potřebu je nějak poučit, rozšířit obzory, napravit je  (to dělám výhradně "cizím" lidem )
|
| Ropucha + 2 |
|
(3.1.2025 13:37:24)
Rose, rozumím ti.
Je to obvyklý mužský přístup. Přímá linka - identifikovat problém, najít řešení, vyřešit.
Nekonečná smyčka pitvání neřešitel ého problému je frustrující a vyčerpávající až k nesnesitelnosti.
Já to nemám až tolik, jsem někde uprostřed, občas mi též pomůže prostě jen nahlas formulovat myšlenky, obavy. Ale vidím na svém muži, že vždy automaticky směřuje k racionálnímu řešení.
Chápu i lidi, pro které je terapeutické ventilovat myšlenky a emoce nahlas a potřebují to vrchovatě, ale osobně to snesu jen do nějaké míry.
|
|
| Čumča. | 
|
(3.1.2025 16:03:08)
"že jsem v tu chvíli pochopila, proč někdy ti chlapi utečou od rodiny, když je nějaký průšvih s dětmi... že to fakt nemusí být proto, že by neunesli ten průšvih, ale že neunesou, že veškerý hovor, veškeré myšlenky, veškerou energii zaberou ty nekonečné proudy "pocitů", které se "musí sdílet"..."
Rose, v tomhle máš mírně mužský přístup, ale dobrý, s dávkou pudu sebezáchovy
a jo, chlapi opravdu prchají z domácnosti, kde je nonstop tryzna (s nadsázkou), chlapi se do problému nikdy zcela neponoří jako ženská, a vytlačují z mysli (oni to umí)
|
| TaJ |
|
(3.1.2025 18:05:58)
Čumčo, jo, spousta chlapů tyhle věci nedá. A já jsem svému muži neskonale vděčná a moc mu děkuju za to, že všechny ty nesnáze, co jsme okolo syna odmalička řešili a doteď občas ještě řešíme, s námi ustál a neopustil nás a vždycky mě vyslechl, i když to nebylo třeba vždycky jednoduché.
|
| K_at |
|
(3.1.2025 20:29:30)
Já jen teda bych podotkla, že to bylo trochu podáno, jako když muži mizí kvůli ženám. Tedy kvůli tomu, že žena potřebuje mluvit o jejich problému se speciálními dětmi. Tak si myslím, že tihle typy chlapů prostě neumí zvládnout tu náročnost a to, že musí milion věcí. Jestli se žena u toho hroutí, nebo prostě prožívá situaci (no ne asi?!?!), to už je vedlejší.
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 |
|
(3.1.2025 23:01:50)
Kat, nemyslím, že vždycky, ale věřím tomu, že není úplně výjimkou, kdy ten chlap opravdu odejde vlastně kvůli té ženě... že by třeba i zvládl péči a život s postiženým dítětem (například), ale neunese, že ta žena se do toho ponoří na 1000%, že zmizí všechno ostatní a ona ztratí sebe sama, už neexistuje žádné jiné téma, dokola se omílají ty stejně hovory bez konce a bez řešení... A chápu, že ta žena v tu chvíli nemůže jinak, že nemá sílu na nic jiného, že prostě musí tomu dítěti dát všechno a ještě mnohem víc...
Nemá to asi řešení, jen už (asi) chápu tu potřebu některého chlapa z toho utéct...
No a pak jsou samozřejmě chlapi, co to prostě nedají celé, a zdrhnou bez ohledu na cokoliv...
|
| K_at |
|
(3.1.2025 23:04:46)
Rose, no, je to velmi diskutabilní. Ona i ta fáze šmírování se prostě může trvat. Nevím, jestli jsem tohle schopná a ochotná úplně pochopit.
|
| Čumča. |
|
(3.1.2025 23:16:40)
Kat, jak to myslíš?
|
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 |
|
(3.1.2025 23:27:01)
Kat, rozumím ti... a musím přiznat, že i pro mne bylo těžké si odpustit, že mi to manželovo pitvání všech pocitů lezlo na nervy .. což jsem mu pak, zcela iracionálně, měla za zlé taky.. připadala jsem si pak jako ta bezcitná mrcha, co se trápí méně, přitom racionálně jsem si uvědomovala, že to je celé blbost ..
|
| Čumča. |
|
(3.1.2025 23:41:19)
Rose, je to celé v kole, že? zlost přechází ve vinu a novou zlost a další vinu atd. Znám
Vůbec nic si nevyčítej, každej má prostě momentální kapacitu, kolik toho zvládne aktuálně sdílet, a právo říct "dost", protože vždycky si hlavní podíl energie musíš nechat pro sebe
Hele, a jak na tom aktuálně syn je?
|
|
|
|
|
| Čumča. |
|
(3.1.2025 23:15:47)
Kat, já to myslela úplně obecně, nepsala jsem o konkrétní situaci s náročným dítětem atd.
Navíc s myslím, že vytěsnění ožehavého problému (mužské řešení) je ještě horší řešení, než se zcela ponořit do problému (ženský přístup) a nonstop se v něm topit.
Kamarádce manžel zakázal bavit se o tom, že jim zemřelo dítě, fakt zakázal, už ani slovo
|
|
| TaJ |
|
(3.1.2025 23:25:47)
Kat, jo, spousta chlapů taky nedá, že mají nějak odlišné a náročné dítě, neumějí se s tím srovnat, přijmout to a všechno co s tím souvisí, včetně toho, že se často všechno točí hlavně kolem toho dítěte... Tím, jak syn chodil do speciální školky a pak do logo školy, tak jsme bohužel viděli podobných příběhů kolem sebe za ty roky spoustu...
|
|
|
| Čumča. |
|
(3.1.2025 23:20:34)
TaJ, u vás je to happyend. Upřímně věřím, že stejně tak vděčný je manžel i tobě, že ty pocity máte vzájemně
|
| TaJ |
|
(3.1.2025 23:30:56)
Čumčo, ano, je to vzájemné a oba jsme to tomu druhému i nejednou řekli. Strašně moc si takového vztahu vážím ♥️
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 |
|
(3.1.2025 23:45:50)
Tinko, jo, určitě je důležité cítit podporu toho druhého a je hodně důležité si to vzájemně říct a i to poděkování je na místě.. a taky jsme si to s mužem vzájemně říkali (a říkáme, my opravdu nemáme ještě všechno za sebou) a jsem ráda, že je takový jaký je, protože bez něj bych to fakt nedala .. a nejen teď, se synem, ale obecně je pro mne silná opora a věřím, že i já pro něj
(o to těžší je pro mne se nějak popasovat s tou mou "nevděčností" )
|
| K_at |
|
(3.1.2025 23:51:45)
Rose, to není nevděčnost přece. Prostě oba máte totální přetížení. Kyblíky plné po okraj. No a jemu ulevuje cmrndat do tvého kyblíčku. A tvůj kyblicek přetéká. Není místo. Jeho hladina naopak lehce nepatrně klesá. 
|
| Ropucha + 2 |
|
(4.1.2025 12:35:52)
"jemu ulevuje cmrndat do tvého kyblíčku."
To je hezké přirovnání.
A je to tak.
|
| Čumča. |
|
(4.1.2025 17:24:49)
promiňte, ale není to hezké přirovnání, my přeci nevíme, v jakých jiných situacích to je zase jinak, abychom vynášely takový závěr - v partnerství se tyhle účty Má dáti/Dal nevedou
|
|
|
|
| Jerry G. |
|
(4.1.2025 10:46:50)
Rose,
ja jsem po letech prisla na to, ze kdyz je rodina z nejhorsiho ve vnitr. Tak si nemuzete byt vzajeme terapeuty. Podrzite se, ale jde to jenom do ucite miry. To ze MM o urcirych vecech nekomunikuje to neznamena, ze si to min bere. Pokud jsem na to byla tak, ze jsem mela potrebu probirat tridit si myslenky, tak jsem hledala podporu jinde i odbornou pomoc. Jak ve vztahu k diteti tak partnorovi, je dobre si uvedomit, ze tvoje moznosti jak pomoci jsou omezene. Ja dokazu v pohode hodimu poslouchat sousedku o jeji dceri s anorexii. Ted tu mam na navsteve moji maminku, ktera ma potrebu probirat co a proc se stalo v rodine me sestrenice. Po dvou vetach uz nemuzu. To je moc blizko. Stravila jsem s tim spousty casu, uz nechci.. Pritom mamka si zaslouzi se vypovidat. Ted mi dochazi, ze bych ji mozna mela zajistit nejakou terapii.. tzn. v necem jsem resic a v necem potrebuji dokola probirat..
Tvuj muz to bud vi nebo mu to rekni, ze je to na tebe moc.
|
|
|
|
|
|
|
| K_at |
|
(3.1.2025 17:36:07)
Rose, chápu tebe i tvého muže. To, co tvůj muž verbalizoval dokola a dokola, já prožívám vnitřně. Dokola a dokola. Před spaním. Přes den. Když zrovna něco brnkne na strunu něco... Navíc emoce, které jsou asi pro chlapa - otce nesdělitelný. Tak je otázka, co je lepší. Asi nějaký kompromis. Chvíle, kdy on musí sám. A chvíle, kdy s ním sídlíš.
|
| Beat |
|
(3.1.2025 17:55:03)
Termix diky, snad to dame
|
|
|
|
|
| Čumča. |
|
(3.1.2025 15:54:45)
"Jsem dobrý posluchač, vydržím sdílet hodně strastí.."
Kat, já taky, a zároveň opravdu nesoudím. Ale už se mi stalo, že jsem měla potom hlavu jako pátrací balón, odcházela a "měla naloženo", nechala jsem na té návštěvě strašný kus své energie.
|
| K_at |
|
(3.1.2025 15:59:56)
Energie a nervy jsem nechala na mnoha místech - u nej přátel i doma. Některé věci mě vycucaly velmi. A nevratně. Na druhou stranu - neumím si představit v těch situacích dát ruce pryč. Některé věci v okolí byly nesmírně náročné a na dlouho. Už si víc hlídám výdej - příjem.
|
|
|
|
| Dari79 |
|
(3.1.2025 7:42:57)
Ne, nesvěřuju se. Přemýšlím, jestli to někdy bylo jinak...
Povídám si, to jo.
Samozřejmě - zcela přirozeně jsou lidi, kteří toho o mě vědí hodně, protože jednak jsme toho spolu hodně prožili a jednak si hodně povídali (povídáme).
O radost nebo o vztek nemám problém se rozdělit - to třeba mužovi, kámošce... se klidně "svěřím", jak mě "dneska ten debil strašně nasr...". Ale to beru jako běžné povídání si.
Ale ta nejhlubší tajemství nebo nejhlubší trápení, s těmi jsem se svěřila jen párkrát a třeba tak dávno, že se s tím člověkem už nevídám nebo ho už ani neznám jménem (klasika - cizímu se svěřuje líp, než blízkýmu).
Ale mám za život asi jen 4 opravdu hluboká traumata, 1 jsem řešila asi před 20 lety s odborníkem, 2. jsem svěřila před podobnou dobou svému prvnímu partnerovi (a vzal to dobře), 3. je známá skutečnost všem v okolí, ale své psychické dopady jsem tedy neřešila s nikým, ale jistě všichni věděli, že mi nemůže být dobře a chovali se vesměs fajn, 4 je super tajná, o tom neví nikdo, ale zase se to relativně brzo utřepalo tím, že se to spravilo... Můj současný muž tedy ví jen o 3ce, i díky němu jsem to zvládla tak, jak jsem to zvládla, ale nebylo to formou, že bych mu hodiny vykládala, jak blbě mi je - bylo, on to věděl a choval se ke mně super. Nepovažovala jsem za potřebné o tom ještě mluvit.
Beru to tak, že i blbý věci k životu patří a je potřeba se s nimi vypořádat a vyrovnat. Je jasný, že když ti (já nevím) umírá máma nebo čekáš na výsledky vyšetření (s potenciálně fatálním výsledkem), tak to není nic pěkného... Ale těžko čekat, že se s tím v životě nesetkáš, že se ti všechno vyhne. Osobně považuju za fajn, že to mám tak průměrně 1x za 10 let (ťukám si na to), to se dá snést. (Za trauma opravdu nepovažuji věci jako smrt člena rodiny v seniorním věku ani (možná překvapivě) nevěru-rozchod (v 1. mém vztahu) - to jsou pro mě byť blbé či smutné, ale přirozené součásti života.)
|
| Dari79 |
|
(3.1.2025 7:48:33)
Za svěření se považuju třeba, když jedna moje kámoška mi řekla, že svého muže podvádí... To jistě chtělo hodně odvahy z její strany, protože (byť se s tím jejím mužem nijak zvlášť nekamarádím/nekamarádila jsem) nemůže vědět, jestli to nepustím dál nebo neprokecnu nebo nezačnu moralizovat... Nepustila, neprokecla, nemoralizovala, ale naštěstí jsem se na tom nemusela ani podílet (že by mě chtěla používat jako alibi nebo tak) - prostě to asi jen potřebovala někomu říct, nic víc...
Osobně bych měla velký problém takové věci říct i těm "nejlepším kámoškám", to smrdí strašným průserem... Viz takový film Medvídek, že.
|
| Jerry G. |
|
(3.1.2025 10:39:24)
Nejak me slovo sverovani trosku irituje zavani mi to, komunikaci holek ze zakladky. Kdyz neco potrebuji s nejakou kamaradkou nebo se segrou probrat tak to udelam aniz bych se bala, ze to nikomu vykecaji. To dame delam ja pro ne. Se segrou a se setrenici jsme mely vzdycky vztah, ze jsem s nimi mohla probrat uplne cokoliv. Pak to mam jeste s par kamaradkama.. Nevim, mela jsem to vzdycky. Bez takovych vztahu bych si prisla osamela. Sestrenice je po smrti. Segra mela pred par lety osklivou bouracku, auto uplne zdemolovany, ale segra vylezla s otresem mozku. Kdyz jsem se to dozvedela, tak jsem se na miste pozvracela ze stresu, ze bych prisla jeste o ni.
|
|
| Fern |
|
(3.1.2025 12:10:33)
Trebas ten pripad tvoji kamosky - ja bych vubec nemluvila o odvaze ale o jeji hlouposti,ale tak vsichni jsme jen lidi a delame ruzne hlouposti.
|
|
|
|
| Rose,2růžičky,1kvítek-01,07,12 |
|
(3.1.2025 7:59:06)
tak napůl... radost jo, to vysypu na první dobrou, to mi jde...
bolest jak kdy, jak co... umím stručně a jasně popsat konkrétní problém, jenže k tomu si ho potřebuju nejdřív zpracovat v sobě, nějak to poskládat do sdělitelné verze, čímž ovšem povětšinou podám spíš fakta, než pocity... docela mi to jde tady, ačkoliv to není úplně anonymní prostředí, přece jen napsat něco je snazší než říct...
hrozně nerada rozebírám pocity, zvláště naživo a opakovaně (což by asi dost rád můj muž), je mi milejší mluvit o praktické části, tam jsem si jistější...
spoustu věcí jsem nesvěřila nikdy nikomu, něco jsem napsala jenom tady, něco ví můj muž, něco málo sestra, něco málo kamarádky... dost často něco svěřím až po letech, kdy už je to pro mne zpracované... někdy si říkám, že by mi asi prospěla nějaká terapie, ale na druhou stranu je to něco, na co si netroufám, buď bych zaujala svou běžnou roli bezproblémové ženské s nadhledem, a nebo by se protrhla hráz a já se sesypala - ani jedno nevidím jako přínos
|
|
| Martina, 2 kluci | 
|
(3.1.2025 8:49:09)
Spíš neumím. Sdělená radost je povídání, sdělená starost po zveřejnění nabyde v mé hlavě obludných rozměrů, mám to jinak nastavený. Mám kamarádku, které můžu říct i to nejniternější, ale nevyužívám to často, nějak si ten vnitřní svět hodně chráním.
|
|
| apo-lena |
|
(3.1.2025 10:08:27)
Mně se lidé svěřují hodně.
Běžné problémy probírám s kamarádkami, ty vážnější jen se dvěma. Některé velmi traumatické zážitky jsem nesvěřila nikomu a už s tím asi nezačnu. Terapii jsem kdysi zvažovala, ale už se sebou umím žít.
|
|
| Stará husa |
|
(3.1.2025 10:24:22)
Svěřovala jsem se hlavně svému BM, což se mi ve finále těžce nevyplatilo. Teď už to nedělám, píšu si deník a napíšu to tam. To mi hodně pomáhá. Když mám starosti, tak se zmíním kamarádce, ale spíš jen tak lehce, spíš si z toho dělám legraci. S radostí se mi svěřuje lépe, to řeknu ráda. Taky jsem schopná vyslechnout od kamarádek cokoliv, nikdy mě to neotravuje, spíš soucítím, snažím se poradit nebo aspoň vyjádřit účast. Někdy mě to pak i samotnou trápí, nedělá mi dobře, když je někdo blízký nešťastný. Když se někdo raduje, raduji se s ním a přeju mu to.
|
| apo-lena |
|
(3.1.2025 10:32:05)
Huso, to vypisování mi také fungovalo. Já tedy psala dopisy a ty, kde jsem se vypisovala z nějakého velkého trápení, jsem pak pálila.
|
|
|
| Yuki 00,03,07 | 
|
(3.1.2025 10:32:29)
Čím větší problém, tím míň o něm mluvím, takže ten největší zná můj muž a kluci a kromě nich asi pět lidí, ani rodiče to nejsou
obavy řeším s mužem a pokud je to něco, co se musí vyslovit, aby se to mohlo řešit, pak to řeším právě s tím, koho se to týká, jinak s nikým
Radosti, o ty se podělit umím, ale spíš mimochodem při nějaké příležitosti, určitě to není tak, že bych kvůli tomu schválně volala kamarádce
jsem introvert, asi to bude tím
|
| Ráchel, 3 děti | 
|
(5.1.2025 15:15:34)
muž, kluci a pět lidí je podle mě na velký problém tak akorát
|
| Yuki 00,03,07 |
|
(5.1.2025 15:37:30)
Taky jsem to tak vyhodnotila 🍀
|
| Ráchel, 3 děti |
|
(5.1.2025 18:59:56)
myslím, že je zdravé v tomto směru mít své hranice
umět se svěřovat neznamená, že na sebe všechno vyslepičíme (natož teda na internetu)
|
|
|
|
|
| Len | 
|
(3.1.2025 10:54:11)
Ne, u me to totiz plati presne naopak. Sverena starost = dvojnasobna starost, sverena radost = polovicni radost. Pokud se sverim s radosti, tak se to stoprocentne zhorsi nebo nakonec nestane a pokud se starosti, tak velmi vnimam, ze tim pritezuju tomu, komu se sverim. Vetsinou se sverim az po vyreseni, uskutencneni.
|
|
| monam |
|
(3.1.2025 10:59:44)
Nesvěřuji se, takže asi neumím. Především mám pocit, že cizí starosti (a v zásadě ani radosti) nikoho moc nezajímají.
|
|
| Rodinová | 
|
(3.1.2025 11:06:01)
Ne, je to jedna z mych chyb, dokonce i s radosti jsem opatrna.
Ale s vekem se to malinko zlepsuje (a s mym hodnym, rozumnym a tolerantnim muzem ).
|
|
| byvala radka |
|
(3.1.2025 11:19:52)
U me porekadlo rozhodne plati
Bohuzel nemam s kym sdilet, resp. s partnerem to nejak nejde
Kamosky ok, ale chtala bych mit toho nejblizsiho prave pro sdileni...
|
|
| Blanče | 
|
(3.1.2025 12:06:27)
Já jsem asi hrozně jednoduchý člověk, navíc jsem řešič. Takže radost je na mě znát na první dobrou a musím se brzdit abych povídáním o úspěšném projektu, nové dovednosti, báječné knížce neotravovala okolí moc usilovně. Trápení se snažím vyřešit nebo se s ním srovnat, resp. srovnat se co nejrychleji s jeho následky, už umím říct ne, jsem utahaná, nepomůžu ti, nepůjdu tam, tohle dělat nebudu (to bylo dřív největším zdrojem mých problémů). Na většinu věcí mi dělá posluchače manžel, v poslední době u závažných rozhodnutí, která jsem dělala byla kamarádka ve smyslu že jsem jí předestřela problém, řekla i jeho řešení a pokud mi to dávalo smysl i když jsem to takhle vyventilovala nahlas, řešení jsem použila.
|
|
| Markéta |
|
(3.1.2025 12:12:11)
Ano, umím. Ale musela jsem se to naučit, vychovaná jsem k tomu rozhodně nebyla. Asi jako většina mých vrstevníků. Raduju se vždycky dost nahlas, a to s kýmkoli. Pokud jde o nepříjemné věci, mohu to probrat s mým manželem a s několika výbornými kamarádkami. Je to pro mě hodně osvobozující, že můžu ty nepříjemné věci sdílet, doma s rodiči se to vždycky drželo pod pokličkou. Navíc člověk často zjistí, že v tom není sám. Pamatuju si období dospívání mého staršího syna, trošku průs...ře, když jsme si volaly s kamarádkou se stejně starým synem a vyměňovaly si informace o tom, co zase provedli, abychom se ubezpečily, že v tom nejsme samy. Pak to fungovalo taky super v době přechodu - kamarádky jsou moje vrstevnice, fyzické i zdravotní problémy jsme měly podobné, bylo fajn si to říct. To jsme zrovna s manželem měli dost blbé období, s ním to nešlo. No prostě za mě je k nezaplacení mít někoho, kdo tě vyslechne, když chceš poradit, poradí a když ne, tak souhlasně pokýve hlavou a řekne - já vím, já ti rozumím.
|
|
| susu. |
|
(3.1.2025 12:17:12)
Já osobně sdílím docela ráda. Líbí se mi společnosti (skupiny), kde to je možné. Radost je úplně v pohodě, běžné starosti celkem taky, u závažnějších věcí je to těžší, tam jsem opatrnější.
Hmm, ale narazila jsem teď ,pracovně, na hrozně blbý kolektiv, kde právě skoro všechno vede k posměchu a pomluvám za zády, nečekala jsem to dost mě to odradilo. Akorát tam musím být 8 hodin denně...
|
| Černá kronika |
|
(3.1.2025 23:51:20)
Jo jo, to si umím představit. Kolektiv u nás taky nic moc. Desetkrát v hlavě obrátím, co říct, aby to nebylo špatně a stejně je to špatně. A že moc nemluvím je nakonec taky špatně a tak nějak vůbec.... - nejsem kolegiální, jsem divná, nejsem společenská. Že dělám nad rámec svých kompetencí a nad rámec svýho úvazku, to nikdo nezohlední, ale řeší se to, že moc nemluvím a nechci se ve volném čase sdružovat.
|
| Termix |
|
(4.1.2025 5:52:37)
Kroniko, já už téměř dvacet let pracuju jako osvč, nemám žádné kolegy a do jisté míry mi to vyhovuje. Nemusím řešit kolektiv. Jen mám někdy pocit, že už jsem téměř asociál.
|
| Ropucha + 2 |
|
(4.1.2025 12:38:50)
Termix, vždyť pracuješ s lidmi a pro lidi a ve volném čase máš často plný dům, ty máš do asociála daleko.
|
|
| 77kraska |
|
(4.1.2025 12:50:45)
Termix, ja jsem v jedne firme 30 let
vlastne jeden rok jsem mela dalsi praci, kde jsem mela super kolegy, ale s temi uz nejsem v kontaktu, rozbehli se po svete
v te hlavni praci (kde je cca 70 lidi) se za 30 let skoro vsichni vymenili, z puvodni sestavy zustal jen jeden kolega, ktery je momentalne sefem....nekteri prisli pred 25 lety, tech je tam par, vetsina prisla v poslednich 5 letech a jsou vesmes o cca 30 let mladsi nez ja (ja jsem 55+) ....navic ja mam vetsinou home office, i kvuli svemu soustredeni, protoze normalne sedim v mistnosti, kde je knihovna a velky šrumec
takze nakonec taky pracuju sama, s ostatnimi jsem v kontaktu hlavne mailem
strasne mne mrzi odchod nekterych kolegu, ktere jsem mela rada lidsky i pracovne, bohuzel nemaji moc casu se schazet, vlastne ani ja na to nemam cas, tak je vidim dvakrat za rok
musim rict, ze si tam nekdy pripadam dost osamele a lpim na tech kolegach, kteri tam zustali...my jsme odhodlani tam zustat do duchodu
|
| 77kraska |
|
(4.1.2025 12:56:08)
jo a nikomu se nesveruju
vsechno resim s partnerem, se kterym jsme po ruznych paripetiich (prilis dlouhe studium jeho syna na VS, nemoci a smrt partnerovych rodicu, problemy s nasi spolecnou dcerou, starani se o moje 80+ rodice) nakonec naladeni na stejnou vlnu
myslim, ze nikoho jineho to ani nezajima, kazdy ma svych starosti dost - lidi meho veku (50-60) vetsinou resi dospivajici nebo dospele deti, jejich studium a ruzne problemy s nimi, a take resi sve stare rodice - nemoci a peci o ne a jejich umrti....a uz i moje generace resi sve nemoci a dokonce umrti partneru....a nekdo ma i existencni problemy
|
| Inka ..|-.|-.-|.- |
|
(4.1.2025 13:10:11)
To mám radost, že jste se nakonec shodli. Myslela jsem, jestli jste se nerozešli.
Taky myslím, že moje problémy by nikoho nezajímaly.
Ale radostný události vyprávím i v práci.
|
| 77kraska |
|
(4.1.2025 14:40:10)
Inko, on se zdrzuje doma malo, bud ma nocni sluzby nebo je o vikendu na chalupe...ja na jeho chalupu nejezdim, protoze kazdou nedeli jezdim za rodici jinym smerem, ti opravdu potrebuji moji pomoc, fyzickou i psychickou, je jim 80+, jsou uz spatne pohyblivi
nicmene jsme neustale v kontaktu prave kvuli tem ruznym problemum, ktere resime
|
| Inka ..|-.|-.-|.- |
|
(4.1.2025 14:54:09)
Aspoň, že tak.
|
|
| Inka ..|-.|-.-|.- |
|
(4.1.2025 15:10:37)
Třeba se časem hrany ještě obrousí a na "starý kolena" budete spolu rádi.
|
| 77kraska |
|
(4.1.2025 17:05:22)
Inko, nevim
on je nejradsi na chalupe - kdyby nemusel do prace, tak se do Prahy ani nevraci ....zbyva mu par let do duchodu, pokud nebude muset pracovat, tak bude v duchodu asi porad na chalupe (jako spousta chlapu v mem okoli)
ja musim jezdit za rodici uplne jinym smerem a taky musim byt v Praze, kde mam nekonecne moc prace a do duchodu se ani nechystam, budu muset porad pracovat
|
| Inka ..|-.|-.-|.- |
|
(4.1.2025 17:32:08)
Tak se budete navstěvovat
Já se začala těšit do důchodu od tý doby co mám vnuka. S manželem nás to hodně sblížilo. Dělá s ním to co se synem prošvihnul, protože byl furt pryč.
|
| 77kraska |
|
(4.1.2025 22:17:16)
Inko, pred rokem 89 bychom v nasem veku byly uz v duchodu a staraly bychom se o vnoucata
ja jeste vnoucata nemam, dcera zrovna maturovala...od nevlastniho syna taky nejsou vnoucata, on nejak strida pritelkyne
|
|
|
|
|
|
| TaJ |
|
(4.1.2025 17:15:14)
Inko, to my v práci s kolegyní probíráme jak radosti, tak starosti. Ale jsme tam jen dvě, už několikátý rok, několik dní v týdnu, 12 hodin denně. Takže toho o sobě víme hodně, i když mimo práci se vlastně nevídáme.
|
|
|
|
|
|
| K_at |
|
(4.1.2025 8:40:43)
Kroniko, to musí být hrozně vyčerpávající.
Nelze uspět společensky aspoň s tématy typu "co budete vařit, jaký byl víkend, co tvůj pes" a tak? Ono to totiž může být na obě strany - kolegyně mají pocit, že jim rušíš kruhy a tobě není dobře, protože čekají cosi.....
Jinak ze zkušenosti vím, že takové to nezúčastnění se čehokoliv společenského a mimo pracovního se většinou bohužel fakt dlouhodobě spíš nevyplácí. To je dost složitá konstelace, co tam máte v práci
|
| susu. |
|
(4.1.2025 12:11:55)
Já se právě snažím, se zúčastňovat, nechci se nechat sociálně úplně vyloučit a lidskou společnost mám ráda, ale současně je to náročné, pořád přemýšlet, co řeknu, na co být opatrná, co radši neříct, ... občas se nechám strhnout a pak spíš lituju.
Oni (kolegové) fakt řeší a pitvají každou blbost a pak pomlouvají. Když začnu něco o vaření, tak vařím blbě, když o víkendu, taky blbě - můj program by je nebavil, stihla jsem toho málo, udělala jsem to blbě a ještě to pak rozeberou za mými zády.
|
| Černá kronika |
|
(4.1.2025 15:09:22)
Asi tak i u mě, no. Já i na společný akce chodím, ale za dvě hodiny jdu domů a to je taky špatně.
|
| K_at |
|
(4.1.2025 15:24:26)
Kroniko, mluvila jsi o tom někdy v práci s někým? A v práci není nikdo, kdo by ti byl bližší? Mmch i mezi kolegyněmi s velmi dorbými vztahy to občas jiskří a máme třeba různé napnelismy a někdy se vyhodíme vzájemně z konceptu.
|
|
| susu. |
|
(4.1.2025 15:43:49)
Jo, taky chodím příliš brzy domů. nemá to řešení. Od doby, kdy moje kamoška odešla do důchodu, tam nikoho nemám. Se všema to občas jde, nejsou zlí pořád, ale jako celek je to na nic a nedá se věřit nikomu.
|
|
| Čumča. |
|
(4.1.2025 17:33:24)
Kroniko, opatrně, třeba to vidíš moc černě, a možná se ti míchá příčina a následek anebo sis vytvořila vlastní nepříjemnou klec "oni mě nemají rádi", která není ani pravda, a ty v ní teď trpíš
Faktem je, že i do vztahů na pracovišti se musí investovat, aby fungovaly, nejde to úplně samospádem...
Bývalo občas i na rodině vidět, jak si takový konstrukt "oni mě na Rodině nemají rádi, velmi jim vadím" nějaký nick vytvořil, a nebyla to myslím ani pravda, ten nick se trápil poměrně zbytečně
|
| Černá kronika |
|
(4.1.2025 23:30:45)
Čumčo, oni to na sebe ještě navzájem řeknou, co o mně ta druhá říká. Já vím, že musím vydržet cokoliv, protože práci bych nesehnala.
|
| Čumča. |
|
(4.1.2025 23:51:00)
Kroniko, přemýšlím, co je horší, jestli ta, co pomlouvala, nebo ta, co ti tu pomluvu aktivně nahlásí To je ale fakt hluboký dno, takové ženské by tě neměly rozhodit, tyhle figury jsou na světě proto, aby člověka tužily a aby se naučil na tohle kašlat
Čeho se ta pomluva týkala?
|
|
|
|
|
|
|
|
|
| angrešt |
|
(3.1.2025 17:10:13)
Nedokážu říct, že "umím", protože moc neumím, ale snažim se umět a snažim se to naučit. Protože se snažim si bejt s blízkýma lidma opravdu velmi blízká - a to nejde, když sama sebe obaluju nejrůznějšíma neprostupnýma a nepřístupnýma skořápkama. Takže jsem ve svěřování se opatrná, myslim, že výrazně opatrnější, než je obecnym zvykem (a mám k tomu svý důvody, mám za sebou různý nepěkný pokusy se k mýmu prožívání násilně dostat), ale zároveň to už dokážu - dokážu se s druhym člověkem dotknout "živý na živý". A tim naopak umožňuju to zbavení se skořápek tomu druhýmu, hluboká důvěra je prostě podle mě možná jen při ukázání sebe duševně "nahých", když jsou vidět právě ty velký radosti, bolesti, ale taky chyby a selhání a leccos, prostě. A myslim, že není úplně možný druhýho jen vnímat, slyšet, přijmout... aniž bych zároveň poskytovala sebe, tedy "se svěřila". Když nejsem sama sebe schopna v tom vztahu poskytnout celou, tak mi ani to přijímání potom pořádně nejde a vypadávám do povrchností typu "Rady, co by měl druhej dělat pro vyřešení svejch trablů", a tak. Ta vzájemnost je důležitá.
Svěřováním se mám teda na mysli spolusdílení pocitů, jak tu byla zmíněná radost a smutek, a dalších intimních vnitřních prožitků. Jde de facto o to svěřit se "do rukou druhýho člověka s rizikem, že mě zraní, a přesto to riziko dokázat podstoupit".
Svěřováním se nemyslím samotný slovní popisy prožitejch událostí, ať velmi radostnejch, nebo velmi těžkejch; s tim vlastně problém nemám skoro vůbec, to je spíš pro mě takovej povrch skutečnýho prožitku, a ten klidně můžou znát i lidi, se kterýma až tak blízce důvěrnej vztah nemám. V tomhle směru mě vlasntě brzí leda to, že bych velmi nerada provozovala nějakou formu fishing for compliments a sadfishing (protože to je mi od jinejch nepříjemný, tka jim to nechci dělat sama), tak se to snažim krotit.
|
|
| Abigail* | 
|
(3.1.2025 20:20:56)
S radostí nemám problém se svěřit, navíc je to na mě vidět Tady to sdílení alespoň u mě funguje nádherně.
Se starostmi se moc nesvěřuju, neumím to. S rodiči nemám úplně blízký vztah, před nimi svoje problémy neventiluju. Manželovi nebo kamarádkám občas něco řeknu, ale většinou je to vlastně až poté, co se s tím sama popasuju a mám to v sobě zpracované. Manžel má navíc deprese a není psychicky odolný, takže vím, že to na něj ani nemůžu úplně "vybalit".
|
|
| sally | 
|
(4.1.2025 17:53:22)
svěřuju se cíleně, jsem řešič, takže nechápu a neumím "plakat na rameni" - takže šéfové klidně povykládám o zdravotních potížích (protože jsou důvodem, proč chci zkrátit úvazek), s manželem budu řešit rodinné / finanční atd. problémy - a s kamarádkou, která je máma dětí o něco starších než ty moje, jsem probírala problémy puberťáků a opouštění hnízda a tak. S dětmi probírám zase věci, které se jich týkají - tím, že jsme je měli pozdě, tak my s manželem jsme ve věku, kdy už se na obzoru objevují zdravotní komplikace a vidina toho, že nebudeme schopní (tolik) vydělávat atd.
Ale jo, mám jednu kamarádku, s kterou se obvykle strašně nasmějeme - i když zrovna řešíme poměrně velké průšvihy - ona to nějak dokáže všechno dát do té správné perspektivy - že to je to pak nějak lehčí... když se tomu dokážeme zasmát... (ale i to je z kategorie, že si tam chodím pro pomoc - protože vím, že mi to pomůže, že to není jen ono plakání na rameni).
|
|
| Ráchel, 3 děti |
|
(5.1.2025 15:14:08)
umím, od toho mám dobré kamarádky, a taky manžela
když bylo potřeba, tak terapie
a pak mám kvůli své profesi supervizi - občas mi příběh nějakého klienta na něco brnkne, tak v supervizi to můžu otevřít
|
|
|
V její náručí
Čím potěšit každou ženu
Betlémy - kostel Panny Marie Královny andělů (Loreta)Praha 1 
Novoroční koncertBrno-venkov 
Tříkrálový koncert a tvůrčí dílna pro dětiBrno-venkov 
Krojový plesUherské Hradiště 
Zimní běh na BlaníkBenešov 
Betlémy - kostel Panny Marie Královny andělů (Loreta)
Novoroční koncert
Tříkrálový koncert a tvůrčí dílna pro děti
Krojový ples
Zimní běh na Blaník
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)