Radka, dvouletý syn | •
|
(20.3.2000 6:55:00) Setkal se někdo s podobným problémem jako naše rodina? Náš syn, kterému je zhruba dva a čtvrt roku, se chová úplně jinak, když je jen se mnou a zase úplně jinak, když je jen s tatínkem. Zatímco když je s ním, dokáže si dlouhé desítky minut sám stavět věže a cosi dalšího z lega, či si prostě nějak hraje buď sám nebo s tátou /já třeba spím, protože budeme mít další miminko a jsem unavená, nebo jdu ven něco zařídit/. Během doby, kdy je s chlapečkem manžel, je to hodné, relativně klidné dítě, kteřé nekřičí, neběhá jako pominuté, prostě ideál všech rodičů. A to jde o dítě velmi temperamentní, čilé a vitální. Když je se mnou, chová se asi tak, že nejpřesnější bude popis "jako by mu ruplo v bedně". Povykuje, pokřikuje, neposlouchá v podstatě vůbec a o tom, že by si byť na pět minut s něčím hrál, si mohou nechat jen zdát. Znamená to, že musím neustále vymýšlet nějakou činnost, kterou bychom mohli dělat spolu. Já jsem ráda, když mi pomáhá, například s vařením apod., ale na druhou stranu jsou občas potřeba udělat i věci,s nimiž mi pomáhat nemůže a pak bych uvítala, kdyby se na chvíli zabavil sám. Jenže v takovém okamžiku syn začne dělat věci, o nichž stoprocentně ví, že je dělat nesmí - leze na linku, zapíná troubu atd. Když je doma s manželem a objevím se já, je to jako kdyby někdo mávnul kouzelným proutkem a jeho chování se rovněž změní způsobem popsaným výše - křičí, pobíhá, neposlouchá. Podotýkám jen, že se snažíme s manželem se k němu chovat oba zhruba stejně, pokud jde o přísnost a důslednost. Nevíte čím to může být? A jak z toho ven? Budu vděčná za jakoukoli radu, protože nás už nic nenapadá.
|
Jana (Kubík 3,5, Zuzka 1 rok) | •
|
(20.3.2000 12:31:01) Já Ti asi nic neporadím, sama mám podobné zkušenosti se synem a taky zatím nevím, jak z toho ven. Musím dodat, že dcera je úplně jiná, krásně si sama hraje, ať je s kýmkoliv, takže jen výchovou to asi nebude. Už jsem tento problém tady jednou diskutovala (mrkni se na odpovědi), třeba nám teď poradí ještě někdo další. Jana
|
|
Michaela, BukurešŤ, tři a půl ročný syn | •
|
(21.3.2000 11:35:12) Naše děti si asi něják tajně dopisuji, protože to, co popisujete mám doma každý den taky. Manžela poslechne hned napoprvé, já to musím vždy alespoň třikrát opakovat a potom začne odmlouvat. Přesně jako Vy, i my se snažíme k němu chovat stejně a neradi bychom ho rozmazlili. Když manžel není doma při ukládání, tak to je doma plno křiku a ještě v 11 hodin Andrej poskakuje po baráku a já za ním. Občas mně tak vyvede z míry, že chodím do koupelny brečet, abych neřvala na něho. Je pravada, že už se několikrát stalo, že si klidně šel lehnout sám. Matka mně utěšuje, že jsme jí to samé dělali s bráchou i my když jsme byli malí a že nás to přešlo samo. Takže čekám...
|
|
Jarka N. (dcery 3 a 2 roky) | •
|
(29.3.2000 23:20:31) Ahoj, chtěla bych se podělit o své zkušenosti. Mám dvě holčičky, Ivanku a Moničku. Mají velmi rozdílné povahy, ale reakce na mě a na tátu jsou velice podobné. Myslím, že nejde o způsob výchovy, ale o "podvědomí". My maminky asi podvědomě více váháme, jestli jsou naše "požadavky" na děti správné, nutné...Taky si myslím, že "poslouchání" závisí na délce stráveného času. Já jsem si zvykla na obě holčičky hodně mluvit už od malička a mysím, že reagují spíše na hlas než obsah toho, co říkám, proto je nutné požadavek opakovat. Přeji všem maminkám více rozhodnosti spojené s láskou. Ahoj Jarka.
|
|
|