Re: Nic není černobílé

Já tedy nevím, ale myslím, že s 19ti měsíčním dítětem se už něco dělat dá. Pokud jdu do restaurace s malým dítětem, vždy si musím být vědoma toho, že tam jdu s dítětem a zřejmě to tedy nebude taková pohoda, jako když jdu bez něho. A vím, že ostatním hostům - tedy těm, co jsou bez dětí - musím zajistit, aby to pro ně pohoda byla. Chodíme s dcerou do restaurací od nejútlejšího věku, ale jednak vybíráme ty "vhodnější" (prostornější nebo se zahrádkou, tam, kde půjčí např. pastelky nebo kde dokonce mají nějaký koutek) a jednak jsme připraveni zajistit, aby ostatní nebyli přespříliš vyrušováni. Samozřejmě, že naše dcera neseděla a nesedí na židli a ani nešpitne. Chodí si po restauraci, dá se i s někým do řeči, ale jakmile vidím, že by její chování mohlo být pociťováno jako obtěžování - musím zakročit. Musím dceru zabavit, přivést na jiné myšlenky (než jsou ty, které se pojí například s přílišným hlukem nebo přímým obtěžováním ostatních hostů) - musím se jí prostě začít věnovat. Sice zde končí možná moje pohodlí, ale určitě si neřeknu, že je to dítě a ostatní to musí chápat. Chápat ano, ale do určité míry. Stejně jako já musím chápat, že všichni mají právo na klid.