Já nevím.

V poslední době mám čím dál tím intenzivnější pocit, že spousta věcí - problémy nevyjímaje - začíná existovat jen proto, že se o nich mluví. Osobně nemám žádné výčitky svědomí ani pocit nedostatečnosti z toho, že jsem necítila žádný extatický příliv lásky poté, co se mi narodilo dítě. To, že jsem ho měla pořád u sebe vůbec nemělo nic společného s mojí potřebou, nýbrž s přesvědčením, že separace dítěte od matky je pro něj nebezpečná - plod v těle je prostě po x měsíců zvyklý na mateřský organismus a přechod do samostatného života je pro něj v tomto směru traumatizující. Přestože se mnou většina čtenářek nebude souhlasit, dokonce se domnívám, že separace dítěte je jednou z příčin SIDS. Dítě prostě "zapomene" dýchat, protože se nedokáže napojit na dech a srdeční akci matky. Podle mne potřebuje dítě tak zhruba těch devět měsíců po porodu na to, aby se srovnalo s tím, že už je samostatný jedinec. To je ale čistě racionální záležitost, s láskou to nijak nesouvisí.
Ano, myslím si, že je dobře, aby bylo dítě u matky, pokud jejich separace není z vážných důvodů nutná. Na druhé straně ale mám dojem, že u určité skupiny lidí dokáže právě poukazování na něco, co sami neučinili nebo co jim nebylo umožněno fungovat jako spouštěč "opožděného traumatu" a jsou pak na "neproběhlý" bonding schopni svádět kde co...