Proč to řešit?

Tak já nevím, o čem to všechno tady je. Slovo bonding čtu dnes poprvé, tak mě zajímalo, co že to vlastně znamená? A říkám si, co to tu vlastně řešíte? Před porodem jsem o bondingu nikdy neslyšela. Kamarádky mě upozornily, že něco jako nával citu hned po porodu se dostavit nemusí, abych z toho nebyla potom překvapená. Nával citu jsem tedy neočekávala. Dceru mi po porodu na břicho nedali, neb jsem měla zkalenou plodovou vodu a přišlo mi logické, že nejdříve zkontrolují, zda je v pořádku. Porod jsem měla rizikový, dcera byla naštěstí zdravá jako rybka, se mnou to už bylo horší. Po převážení,zkontrolování atd. mi ji přinesli na sál a přiložili. To malé zcvrklé a ošklivé cosi se přisálo a celou půlhodinu se nepustilo. Nával citu se nedostavil. Neznala jsem bonding, takže mě to netrápilo. Následujících 24 hodin po porodu jsem nebyla schopná se dostatečně udržet na nohou, ztratila jsem hodně krve a nebylo tedy v mých silách se o mé naprosto zdravé dítě postarat. Moje holčička tedy dalších 24 hodin ležela v jiné místnosti a to scvrklé cosi mi bylo nošeno jen na kojení. Pokaždé se přisála, napapala, spokojeně usnula a pak ji zase odnesli. Nával citu nikde, ale netrápilo mě to. Vzhledem ke svému zdravotnímu stavu jsem se spíše tak trochu bála, že mi dítě přivezou a budou chtít, abych se o něj starala. Věděla jsem totiž, že při pokusu vstát se mi točí hlava a mohla bych upadnout na zem, a byla bych velmi nerada, kdyby se mi to stalo s miminkem v náručí. Jsem tedy vděčná sestřičkám, že si malou odnesly a těch 24 hodin se o ni staraly za mě. Netrápilo mě to. Malá při kojení vypadala spokojeně a já jsem se nestresovala. Z porodnice jsem odcházela jako šťastná spokojená nevystresovaná maminka, která se v klidu zotavila po porodu. Děkuji bohu, že jsem nevěděla co je bonding, že jsem neležela na posteli zmítající se v mukách s pocitem, že mé dítě někde zoufale pláče neb mi bylo násilím vyrváno z náruče. Mé dceři jsou 4 měsíce a mohu s klidným svědomím říci, že ji miluji a z jejího chování usuzuji, že i ona miluje mě. Nevím, kdy se dostavil nával emocí, nepamatuji si to, neřešila jsem to. Prostě to tu je a je to tak správně. Naši známí často říkají, že obě vypadáme spokojeně, pohodově a šťastně. Nemyslím si, že moje dcera utrpěla nějakou újmu, protože nebyla prvních 24 hodin se mnou, vím jen, že díky neznalosti bondingu ji na kojení vždy přinesli ke spokojené a duševně vyrovnané mamince, která měla jen trochu zdravotních obtíží. A tak si říkám, děvčata, proč to řešíte, proč se tím zabýváte? Prostě své děti milujte a neřešte proč a odkdy, lásku máme, abychom ji přijímaly a dávaly a ne abychom se v ní vrtaly. Na závěr ještě jednou děkuji personálu porodnice (FTN v Praze Krči) za to, že mi vyrval dítě z náruče a postaral se o něj v době, kdy já jsem toho nebyla schopna.