Re: Já to vidím takhle

Henri,
tak zrovna o tomhle se dost často doma bavíme...
Myslím, že úplně nejdůležitější je jít do vztahu / manželství s vyloženýma kartama. My jsme s mým mužem během krátkého chození probrali kde co. Jak si to představujeme s financema, s dětma (pokud by nesouhlasil s tím, že budeme mít děti, tak jdu od toho), s mateřskou, s koníčkama, s rozdělením domácích prací.... Samozřejmě v praxi pak některé věci dopadly trochu jinak, ale rozhodně se nekonalo nějaké "překvápko". Věděli jsme, co ten druhý považuje za důležité, které věci je ještě schopen akceptovat a které by ho naopak zlomily.
Také jsme do manželství (začínali jsme žít společně až po svatbě) šli s tím, že to bude spousta práce. Že jsme si něco slíbili, a že se musíme OBA snažit, aby to šlo dodržet. Že musíme oba dělat kompromisy, že musíme oba změnit trochu životní styl, že se oba musíme přizpůsobit. A to mi přijde další klíčová věc. Spousta lidí čeká, že ten "prstýnek" za ně vyřeší rozpory, že po svatbě se prostě rozprostře duha a oni si budou žít jako v pohádce, všechny problémy zmizí a nastane nekonečné štěstí.

No a komunikace jako taková - to je na celou knihu. Stručně bych řekla asi takhle:

1) mluvit o všem hned a dřív než se z toho stane vleklý problém. Večerní spory řešte ještě než vlezete do postele, ranní než se rozejdete do práce.

2) nepředpokládat automaticky, že partner něco udělal ze zlé vůle, ale napřed ověřit, co ho k dotyčnému jednání vedlo, jaké měl k tomu důvody. A vůbec už neprojektovat takovéhle pocity do budoucnosti (nemá cenu být naštvaná už týden před výročím proto, že "on určitě zase zapomene")

3) nepředpokládat, že partner ví, jak jsme to mysleli, nebo co se nám honí hlavou. Verbalizovat svoje myšlenky.

4) odlišovat, kdy se zlobíme na partnera a kdy na něco jiného. Většina "problémů" jsou malichernosti, které mají jednoduché řešení (zapomenuté složenky se zaplatí zítra, pohozené ponožky si vinník sám uklidí) a neindikují problém ve vztahu.

5) Říct partnerovi "jsem otrávená z práce, jdu si bručet do kouta, nech mě chvilku být". Pokud přijdete otrávené z práce, prásknete dveřma a zavřete se v ložnici, může si to partner vysvětlovat všelijak. A naopak, když partner řekne něco takového, nechat ho chvíli být až se sebere a začne být zase "normální"

6) nestydět se za chválení partnera. Umět mu říct nejen, že vás štve pohazováním ponožek, ale i prohodit že je fajn, že si na sebe vzal třeba starosti s placením účtů...

no, určitě je toho víc :-)) Ale tohle se osvědčilo u nás doma... Některé věci jsme se také museli teprve učit - a stále se učíme.... rozhodně to neskončilo nasazením prstýnku, tím to teprve všechno začalo...