O úctě, soucitu, stesku, starosti o druhého,...

Ahoj Henri,
Mockrát děkuju za pěkný článeček. Přimělas mě k zamyšlení…

V jedné knížce Dr.Plzák píše, že mockrát slyšel od starých lidí, kteří prožili spokojené manželství, že nejdůležitější mezi manželi je ÚCTA.

Když jsem tuhle větu kdysi četla poprvé, tak mi to nějak moc nedocházelo. Popravdě řečeno, říkala jsem si něco jako „Hmm, úcta, to je asi potřeba, ale přece důležitější je láska, společné zájmy a plány, soulad v posteli atd. atd.“

Ale roky běží, jsem už vdaná 14 let (je to vůbec možný? :-)) a pět let předtím jsem s mým nynějším manželem chodila, takže jsme spolu 19 let…. A mně pomalu dochází, že ty staří lidé mají asi pravdu…

Asi každá láska časem uvadá, resp. určitě vyprchá takové to prvotní okouzlení a přesvědčení, jak skvělého člověka jsem si vzal(a). Přednosti protějšku začnou být okoukané a začínají nám připadat jako samozřejmosti, zatímco chyby protějšku vyplouvají na povrch čím dál víc a začínají nás dráždit. Samozřejmě to funguje i opačně a i náš manžel na nás vidí zřetelněji naše chyby než naše přednosti…

A sexuální okouzlení? Samozřejmě to taky vyprchává a asi je to normální, protože (jak píše Dr.Plzák) není možné čtyřicet let horoucně toužit po někom, koho máme denně „jistého“ a vedle sebe. Člověk je už takový, že si moc neváží toho, co má denně… Ale i když toho druhého vážíme, tak asi není v lidských silách po něm pořád toužit jako na počátku vztahu.

V sexu s přibývajícími lety asi nastupuje stereotyp – v ideálním případě stereotyp příjemný pro oba, a jen občas prozářený něčím „super“, co se nějak mimořádně povede. Ale většinou je to spíš cosi jako „přátelský zápas“, řečeno slovy kreslíře Dušana Pálky :-) Nemyslím to nijak špatně a myslím si, že pokud si manželé i po 25 letech pravidelně spolu dopřejí nějaký ten „přátelák“, tak je to skvělé a nejspíš to znamená, že je jim spolu dobře i jinak.

Když se ten vztah podaří, tak se ta původní láska či spíš zamilovanost postupně přerodí do manželské lásky, která má úplně jinou kvalitu. Možná je na první pohled méně „zářivá“ a atraktivní, ale je to vztah pevnější, jistější, trvalejší a spolehlivější než když s námi mávají rozbouřené hormony jako na počátku.

A asi to tak má být, ostatně není možné se celé manželství vznášet v oblacích, ale je třeba řešit mnoho běžných starostí a problémů, vychovávat děti atd. a manželé by si měli být hlavně oporou. S odstupem doby se mi zdá, že dva zamilovaní, v nichž bouří hormony, jsou sice k sobě mocně přitahováni, ale o „opoře“ a „spolehlivosti“ se mluvit nedá. Spíš bych řekla, že ty velké hormonální bouře by byly tak trochu na překážku tomu, co manželský a rodičovský život přináší.

Snad mi rozumíte, co tím chci říct. Ta předchozí slova nejsou vůbec zaměřena proti manželskému sexu, naopak – bez něj by to bylo moc smutné a šedivé, je to takové příjemné koření manželství. Ale chci tím říct, že pro manželství jsou z celkového pohledu důležitější asi jiné věci – aspoň podle mého současného názoru.

V knížkách Dr.Plzáka se píše, že zralá manželská láska se dá charakterizovat pomocí tří S. Totiž že ke svému manželskému partnerovi cítím Soucit, že se mi po něm Stýská, když je někde pryč, a že mám o něj Starost, aby se mu něco nestalo. A pokud přestávám k manželovi cítit Soucit či se mi po něm neStýská či o něj nemám Starost, tak je to vážné znamení, že je něco špatně.

A ještě k té úctě. Čím dál víc mi dochází, jak moc je to důležité. Když mají lidé k sobě úctu, tak jsou k sobě ohleduplní, tolerantní, respekt, chovají se k sobě slušně atd. S léty poznávám, jak moc je důležité dodržovat v manželství základní pravidla slušného chování.

Hodně lidí má asi tendenci chovat se dobře v práci a mezi kamarády, ale doma už jim to moc nejde a ani se jim nechce. Jenže když se manželé k sobě nechovají slušně a s ÚCTOU, tak se postupně začne bourat i to ostatní… a ani skvělý sex to nespraví, ani ty společné zájmy….

Závěrem mě napadá, že jeden recept na spokojené manželství i na další vztahy už před dvěma tisíci lety vyslovil Ježíš: „Co nechceš, aby druzí činili Tobě, nečiň ani Ty jim.“ Myslím, že v této větě je vyjádřeno všechno.

Neměli bychom dělat manželským partnerům nic, co by se nelíbilo nám, kdyby nám to dělali oni. A naopak – měli bychom se k nim chovat tak, jak bychom chtěli, aby se oni chovali k nám. Pak by přece mělo být všechno OK… pokud to tedy zvládají oba.

A když tak přemýšlím dál, tak tahle jediná Ježíšova věta se dá aplikovat na všechno – na vztahy v zaměstnání, mezi rodiči a dětmi, na sídlišti, ale i v politice, mezi válčícími kmeny v Africe atd. Stačí si sebe představit na místě protějšku či protivníka a zeptat se sám sebe: Líbilo by se mi takové chování, kdybych já byl na jeho místě?

Pokud jsem svým zamyšlením někomu maličko pomohla, tak jsem ráda. A jestli se mnou někdo nesouhlasíte, tak mě nekamenujte :-)

Každý jsme jiný, každý máme jiné názory. Já to vidím takhle a respektuji, že řada z Vás to zase vidí jinak. Tak ať Vám to klape tak dobře, abychom si tady po letech mohli notovat, jak to je fajn slavit s radostí stříbrnou nebo i zlatou svatbu!
:-)