Ještě k ohleduplnosti, slušnosti a úctě...

Ahoj Jájo,

nevím, co říkal Dr.Plzák v tom rádiu, ale docela by mě to zajímalo :-) Doma mám pár jeho starších publikací a s postupem let mu čím dál víc dávám za pravdu, ačkoliv se mi dříve jeho názory zdály příliš přízemní, neromantické atd. Té úctě rozumím opravdu hodně v tom smyslu, jak důležité je vzájemné slušné chování. Jestli Tě to zajímá, napíšu něco konkrétního o nás doma.

Např. já nejsem typ "Italky" a nedokázala bych žít "po italsku", kdy po sobě manželé pořvávají různé ošklivé věci i před dalšími lidmi, házejí po sobě nádobí atd. --- a pak se oba vybouří a vášnivě se pomilují. Neodsuzuju to, ale musí na to být dva podobně zaměření jedinci; když jim to tak vyhovuje, tak proč ne, ale já tohle prostě neumím.

Já nejsem ten typ, že bych řvala, dělala hysterické scény a házela nádobí. Snažím se druhému neublížit ani slovy, neřvat, neříkat slova, kterými bych mohla druhého ranit, ublížit atd. (nechci tvrdit, že se mi to daří, nejsem světice, jsem obyčejná ženská, ale snažím se :-))

Jenže můj manžel je právě typ "Itala", což znamená, že když se mu něco nezdá, tak v tom okamžiku není schopný přemýšlet, hned vidí rudě a začne řvát i před sousedy, dětmi atd. nebo být jinak nepříjemný, sarkastický, zle ironický atd. V tom vzteku dokáže i slovně hodně ublížit a říct ošklivé věci, které třeba ani nejsou pravda. Když se vybouří, tak kolikrát sám vidí, že to přehnal - jenže já jsem takový blbec, že si pak ještě dlouho lížu rány a nemůžu se vzpamatovat z toho, co mi řekl, leží to ve mně jako kámen.

Přitom jsem ho mockrát prosila, že když se mu něco nelíbí, tak ať mi to řekne v klidu a beze svědků, že to probereme v klidu a určitě vymyslíme nějaké řešení. Říkala jsem mu, že nejsem bezchybná, ale že když na mě je nepříjemný před jinými lidmi, tak pak nemám moc dobré vůle k nápravě. Zatímco když by mi své námitky řekl bez jízlivostí a sarkasmu a mezi čtyřma očima, že bychom se na řešení dohodli daleko snáz, protože budu mít daleko víc dobré vůle k tomu to promyslet, vysvětlit si vzájemně názory a stanoviska a určitě bychom k nějakému řešení došli. Zatím je to ale pořád stejné...

Ale nejde jen o tohle, jde myslím o celkové sebeovládání obou, o slušné a ohleduplné chování, o vzájemnou toleranci. A je mi jasné, že v každém páru mohou být ty hranice někde zcela jinde; co je normální pro jedny, to je zcela nepřijatelné pro druhé. Takže vůbec nechci dávat nějaké univerzální recepty, na to ani nemám právo. Chci jen říct, že když vím, že mému manželovi něco opravdu vadí, tak bych to měla respektovat nebo se snažit dělat věci tak, aby to nevadilo. Totéž platí samozřejmě i naopak pro manžela.

Nebo řečeno jinak: co mi vadí u manžela, neměla bych dělat ani já sama. A co by se mi líbilo u manžela, měla bych dělat i já sama. A naopak. Tím nemyslím, že bychom měli oba vařit či opravovat auto, ale spíš v tom smyslu, že když vidím, že je doma něco potřeba, tak to udělám - a manžel taky. Takže já uvařím a vyperu; zatímco manžel se postará o vozidlo nebo jde "vyvenčit" děti :-)

Shrnula bych to ještě jinak - připadá mi moc důležité mít oboustrannou dobrou vůli. Mějte se všichni pěkně a držím palce, ať se Vám daří jen dobře.