Re: Poraďte mi prosím

Milá Zito, přečetla jsem tvůj článek jedním dechem. No to je přesně ono, co jsem prožívala, a do určité míry poržívám dnes. S manželem jsme se seznámili v práci, já po vysoké , bylo mi 22, on o 20 let starší, rozvedený. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že se vezmeme, tak hop ošlu k psychiatrovi. Ale prostě najk postupem doby a po dlouhém kamarádství, chození do kina, divadla, na čaj.. to nějak vykrystalizovalo. Naši o něm věděli, i když ho neznali, a dokonce se jim líbilo, že jejich dcerunka jde s panem inženýrem kandidátem věd... Všechno se změnilo v momentě, že naši vycítili, že už se děje něco víc. Začalo peklo, kontroly u mě v bytě, když se domákli toho, že jedeme spolu na dovolenou, táta přišel k odjezdu autobusu mě kontrolovat, udělali nám příšernou scénu jednou v plnoci před naším domem, kdy se maminka na Honzu vrhla s kabelkou a málem mu rozbila brejle..dopisy napadající jeho i jeho maminku, která ve všem byla naprosto nevinně (navíc ji v životě neviděli) byly jén slabý odvar toho, co bylo pak. jednou večer jsem dostala ultimátum - buď oni, nebo on. V naprostém klidu jsem si vybrala - on. Bylo mi 26, konečně jsem měla dost toho citového vydírání (přesně, jak píšeš- my jsme rodiče, myslíme to dobře,co jsme pro tebe všechno udělali..). I když jsme v té době vůbec neuvažovali o tom, že se vezmeme, nakonec se nám to začalo jevit jako moc hezké řešení. Já jaem byla konečně psychicky klidnější, naši se mnou vůbec nekomunikovali, ani brácha, který byl na jejich straně (až teprve, dkyž sám začal chodit s holkou, svůj postoj přehodnotil) a půl roku na to jsme se vzali . Ve středu oslavíme pětileté výročí... Rodičům jsme poslai oznámení, že jsme se vzali. Z jejich strany žádný kontakt. Až po dalším roce mi brácha volal, že je maminka v nemocnici. Sebrala jsem všechny síly, nervy a kdovíco ještě a šla jsem tam. Výčitky sice nebraly konce, ale v momentě, kdy jsem mamince řekla, že to asi nemá smysl, že odejdu, chytla mě za ruku a prosíla, ať nechodím pryč. Řekla mi sice věci, které snad žádná máma dceři nemůže říct typu - nikdy nebudete mít dítě, i kdyby se to stalo, my ho nechceme. Siutace se trochu změnila v momentě, kdy se nám rok na to narodil Ríša. Začali trochu komunikovat, chvíli to bylo celkem fajn, ale pak maminku občas něco popadlo a po scénách mě Jeník musel dlouho uklidňovat. Nakonec jsem to nevydržela a v lednu jsem už mamince řekla, co si myslím. Že tím, že napadá Jeníka (mimochodem za naprosté blbosti, nic podstatného) ubližuje nejvíc mě a že oni jako věřící lidé by se snad takhle chovat neměli, jak může táta jít ke zpovědi (je katolík) a maminka k Večeři Páně (je adventistka), když se takhle chovají a nemají vypořádané svoje vztahy. Asi jim to došlo, protože maminka dokonce zavolala Jeníkovi, že se mu omlouvá!!To nás málem porazilo. No, hlídají se. Moc nám pomáhají s hlídáním Ríši, abych mohla pracovat a abychom šetřili na větší byt. Chvílem mám pocit, ale že to je jen klid před bouří. Myslím, že se ale bojí, že kdyby měli zase nějaké záchvaty, že jim nebudeme dávat Ríšu...
Možná jsem zapomněla napsat, co jim vlastně na Jeníkovi vadilo - že je o 20 let starší a rozvedený. Jinak nic - nekouří, nepije, občas zajde s kamarády si popovídat (všechny znám, jsou moc fajn, přátelíme se i jejich rodinami), mě má strašně rád, o Ríšovi nemluvě, z toho je úplně hotovej (i když chtěl původně blonďatou Markétku, a narodil se mu - podle jeho vyjádření - Čingischán - černovlasej a po narození měl žloutenku..).
Takže sice mě posiluje, že v těhle problémech nejsem sama, na druhou stranu je mi z toho smutno a doufám, že až Ríša vyroste, nebudu se chovat obdobně k jeho vyvolené. Pokud nebude fetovat, nebude alkoholička a budou se mít rádi...
Doufám, že až jí přivede, budu mít stejný názro jako teď!!!
Takže holky, držme se!!!!