nevadí

Pane doktore, děkuji za hezký článek, se kterým úplně souhlasím. Já sama jsem byla dítětem, které se samo naučilo číst někdy v pěti letech, protože mě neodolatelně lákaly Rychlé Šípy, které rodiče kupovali mému staršímu bratrovi a nikoho nebavilo mi je pořád dokola číst. Docela dobře si pamatuju, jak mě čtení čehokoli opravdu těšilo a taky mi dodávalo sebedůvěru i v jiných "intelektuálních" oblastech, třeba v počítání. Na to, že jsem se ve škole nudila si sice vzpomínám, ale nebylo to příliš často. Jen se mi vybavuje, že když se mí ostatní spolužáci pomocí obrázků snažili naučit písmenko O a nějak jim to nešlo, tak už jsem z toho byla trochu otrávená. Musím ale přiznat, že můj "předstih" se záhy vyrovnal a mnozí mí spolužáci mě svými schopnosti už ve druhé třídě předčili. Také jsem od pěti let jako první chodila do hodin klavíru, ale mí vrstevníci, kteří začali pěkně podle osnov v sedmi letech na tom byli časem lépe než já, která jsem klavíru v deseti letech nechala. Na gymnáziu už jsem rozhodně mezi premianty třídy nepatřila.
Řekla bych, že v některých případech jde jen o to, že se dítě v jakési oblasti rozvíjí o něco dříve než je obvyklé a bylo by jen na škodu jej v tom jeho rozvoji přibržďovat a kazit mu tak radost z objevování světa.

Hana Verflová