Hokus -pokus

Možná jsme jen neměli kliku, ale máme už ,bohužel i jiné zkušenosti. Nebýt sami na problém, popovídat si s odboníky, pochopení, vcítění, pomocná ruka... Tak si idealizujeme v dnešním našem státě pomoc párům, které neměly to štěstí a děťátka se nedočkali "z domácí ložničky." Asistovaná reprodukce, pro tu jsme se rozhodli a opravdu poprvé a naposledy. Při první návštěvě jsme vyfasovali dvojlist papíru s návodem a informacemi, co a jak, upsali jsme se na třístovkový příspěvek - dobrovolný,leč nezbytně nutný a za asistence jedné desítky osob v místnosti proběhlo ultrazvukové vyšetření a první instrukce. Zmateni jsme byli vyplivnuti na chodbu a s pocitem zoufalství jsme rozebrali situaci. No nic, třeba to podruhé bude jiné, osobnější a důvěrné. Ouha! Druhá návštěva,půl hodiny v kabince, pak tři minuty "na koze" a věta:"Přijedete za dva dny." No, zrovna se nám tento termín nehodil, takže jsme byli pokáráni za zbytečný doping léky. Potřetí už to bude určitě jiné. Určitě si s námi o celé problematice v klidu někdo popovídá... Třetí návštěva proběhla v podmínkách vskutku připomínajících dávnou dobu minulou, nebo přinejmenším s pocitem, že jsme se provinili a musíme si kalich hořkosti vypít do dna. Budova se opravuje, a tak se pracuje v bojových podmínkách. Když jsem začala chápat systém dnešního odbavování pacientek, chtělo se mi utéct. Neudělala jsem to, jen díky manželově:"Zkusme vydržet, třeba to dnes vyjde, a když ne, tak sem už nikdy nemusíme.." Do místnosti, kde mimo lékařku se sestrou byly také další dvě asistentky-cizinky, vstupovaly pro rychlé odbavení hned dvě ženy, zalezly za plentu, kde si směly odložit. Pocit odporu a ponížení jsme zakusily všechny hned další v momentě, kdy jsme naskočily na gynekozu, která byla natočena proti oknu v přízemí tak kouzelně, že kolemjdoucí mohli kliďánko... no stačí vám? Zavřela jsem oči a přísahala si, že slezu a davaj domů, nikdy sem. Bylo mi sděleno, že zrovna dnes je ten pravý den na reprodukci. Takže dnes neuteču. Zkrátím to. Vy běžte na WC a vy zaplaťte. Pak už přijďte sama. Pro mužský tu není místo. Ať počká venku, vy běžte tam, svlíknout a čekat na doktorku.Jaktože nejste už vysvlečená (to jsem měla 20 minut sedět s holým zadkem?), dělejte, zdržujete paní doktorku!!! Opět hup na kozu (žádný komentář, seznámení s tím, co se mi bude dělat, aha, vždyť jsem si to mohla přečíst v těch papírech!) Hotovo. No asi ano, doktorka pokládá nástroje a bez pozdravu odchází. Od sestry se dovím, že dalších 20 minut si mám poležet (sama, kde jen asi čeká muž?). Oblékám se, odcházím. Nikde nikdo, jen z jedné místnosti se ozývá bujarý smích.Nemám komu říct naschle, děkovat snad ani nechci. Na chodbě potkávám sestru s kytkou. Prý má doktorka narozeniny... proto ten spěch a "výřečnost". Vidím muže jak sedí a studuje mobil. Závidím mu. Využije čas prakticky, ne jak já citově. V cukrárně u kávy rozebíráme dnešní dopoledne. Víme, že už nikdy nepřijedeme. Tak si aspoň osladíme život zákuskem a večer si uděláme opravdu hezkej, to aby "při výrobě miminka" byli maminka a tatínek společně.