Re: Jo, dva metry

Je pravda, že doktoři mají nejraději děti klidné a takové, co si nechají všechny zákroky v pohodě líbit. Ale pokud se setkají s dítětem, které vybočuje s tohoto jejich normálu, tak se mění i jejich chování, tak jako maminčino, když ji dítě zlobí. Když dítě zlobí, je i maminka nervozní, nemůžeme se divit doktorům, že jsou ještě víc, než maminky. Maminky jsou na chování dětí zvyklé a vědí, že nic nezmůžou, že prostě dítě takové je.
Já jsem nikdy s doktory neměla problémy, nemusela jsem se s nimi dohadovat a hádat, protože moje děti jsou na lékařských ošetřeních v pohodě. Se synem jsem chodila na proprachování nosních dutin, když mu bylo 7 let. Muselo to být pro něho hrozné, ale on to zvládal jen se slzami v očích. A doktorky ho strašně moc chválily a stěžovaly si na děti, které musí při takových zákrocích držet málem ve svěrací kazajce. Ale s tím přece musí každý doktor počítat. A tak jako my v práci měli kurzy chování k zákazníkům a obchodním partnerům, tak i oni by měli mít kurzy - jak zvládat děti.
Nejhorší pro maminku je, když v ordinace "schytá" od lékaře, že má dítě rozmazlené a že je zlobivé. Ale jen ona moc dobře ví, že to dítě takové je a že se v některých situacích prostě zkrotit nedá.
Na dítě platí laskavé chování. Pokud začně lékař v ordinaci nervóznět a mít chování podrážděné, je jasné, že i dítě je tím pádem zlobivější. Když sestry nebo lékař umí dítě i při zákroku bavit a zabavit ho, tak to s dítětem jde hned lépe. Jenže na tohle lékaři nejsou. Oni jsou na to, aby léčili.
Já mám naštěstí opravdu zkušenost jen s lékaři, kteří byli klidní a trpěliví. Možná ale jen proto, že i moje děti byly klidné a trpělivé.