Re: Jo, dva metry

Marie, tak se nám tady tady ta diskuse rozjíždí několika směry. Jeden je o tom, jací jsou vlastně rodiče, například sekerničtí a hysteričtí a ten druhý hlavní pak o tom, jaké je vlastně zdravotnictví.
Já naštěstí mám s dětskými hospitalitzacemi zkušenost jen jednu, když naše mladší dítě, v té době rok a půl staré, chytilo laryngitidu a před půlnocí nemohlo moc dýchat a jak strachy brečelo, jen se to zhoršovalo, studený vzduch nepomáhal, to jsem tedy i já volala pohotovost (mít auto a nebýt sama doma s dvěma malými dětmi, jela bych tam sama, to jen na vysvětlenou, že nechápu zdravotnictví jako servis), lékařka mu píchla kortikoidovou injekci a pro jistotu doporučila hospitalizaci. Naštěstí se mezitím vrátil manžel z práce, tak to nebyl problém.
Já naprosto chápu že zdravotnictví nemá poskytovat hotelové služby rodičům, podle mého by měl na stravu a povlečení atp. připlácet každý pacient, protože doma má tuhle spotřebu také a ve zdravotnictví pak chybějí peníze na léčbu. Jen mi ale vadí šílené pálky,které občas nemocnice za rodiče chtějí - syn je malý, takže v Krči nechtěli nic, ale z principu by asi měla být stanovena nějaká jednotná pravidla co a za kolik, aby pak rodiče nebyli zaskočeni.
A v té Krči, tam se naopak jídlem doslova plýtvalo. Já i syn jsme k obědu dostali polévku a druhé jídlo, pro něj přitom nepožívatelné.
Jinak, můj starší syn je samostatný a bez pudu sebezáchovy, ale právě kdyby potřeboval do nemocnice, určitě bych tam chtěla být s ním. Je mu čtyři a půl.
Za sebe musím říct, že nemám problém s tím, aby mi lékaři cokoli provádějí mým dětem řekli - přičítám to právě tomu, že se chovám klidně a klidně se vyptávám, a klidně i odmítám, když se mi něco nezdá. Odmítla jsem třeba to, aby synovi najednou dali očkování proti obrně a trivakcínu, protože jsme měla za to, že jeho reakce na předchozí dávku trivakcíny nebyla standardní, i když už dostával injekci dělenou. Sestřička remcala, že tam budu muset jít víckrát a že by se to odbylo najednou a že ať si tedy dojdu do Motola na vyšetření - tam byli dost rádi, že jsem to odmítla, protože dítko mělo tehdy, v roce, zjištěné protilátkové snížení imunity a odložili mu pro jistotu právě obrnu. Takže to snad nebyla hysterická reakce?
Do křížku se zdravotníky jsem se dostala také kvůli novorozenecké žloutence, která se u syna nějak protáhla asi na tři a půl měsíce - když ho oranžového naše zastupující doktorka uviděla asi ve čtrnácti dnech, jen napsala recept na Fenemaleten (píše se to jinak, já vím, nechce se mi to teď hledat), protože "to se tak dělá," což je hláška, na kterou jsem alergická, třeba už z porodnice. Řekla, že je prostě moc žlutej.
A já pak od různých zdravotníků slyšela rady o převařeném mém vlastním mléku, na ultrafialové světlo do nemocnice, dokonce i doporučení na okamžité odstavení, což se mi hrubě nelíbilo, proto jsem si od své známé Češky žijící ve Švýcarsku, která je poradkyní přes koejní a problémy s ním spojené, nechala poslat všechny možné podklady k novorozencké žloutence trvající delší dobu, abych zjistila, že pakliže se vyloučí nějaké vady, není třeba dělat nic. Na Karláku provedli všemožná vyšetření, chodili jsem tam na sledování a skutečně, hodnoty se snižovaly samy. Nejdřív samozřejmě měřili bilirubin a ukázalo se, že hodnoty nejsou nijak kritické, neboť dítko má relativně snědou pleť. Takže jsem snad zas nebyla za hysterickou.
Chápu, že se jen obtížně srovnává situace, kdy dítě umírá a nějaký banální problém.
Ale já považuju za necvhdoné ze strany zdravotníků teřba i zdánlivě neškodné poznámky jako třeba když jsem kojila své rok a půl staré dítě v té nemocnici, tak lékařka, která vtrhla do pokoje, mě řekal něco v tom smylsu, že už ho snad "kojit nemusím, když je tak velkej". Ptala jsem se jí na tO?
Já s dětmi (4 a 2 roky) k lékaři chodím jen když už se mi jejich problémy zdají velké, takže už jsme tam hodně dlouho nebyli, přeci tam nebudu chodit s každým kašlem nebo průjmem. Šla jsem tam třeba, když už dítě kašlalo na poslech ošklivě, aby mi po poslechu řekli, jestli mu to nevlezlo na průdušky - když mi ale už chtěli pro jistotu dávat antibiotika, že už to tam skoro je, k jejich údivu jsem odmítla, ačkoli "by to bylo za chvíli pryč". Pryč to pak bylo tak jako tak, jen to možná trvalo o pár dní déle.
Mám pocit, že čím míň je pozoruju a čím míň tam chodím, tím míň nemocní jsou - klepu to do dřeva. Naproti tomu mám sousedku, která s dětmi chodí na pohotovost snad každý týden, takže podle mého je lehce hysterická, ona se doslova vyžívá v tom, aby mi mohla líčit, jak ty její děti pořád stůňou, maji x - krát píchané ucho a tak. Mně to trochu připadá jako otázka, co bylo dřív, jestli vejce nebo slepcie - mám tak nějak pocit, že se u nich v rodině rozběhl nějaký kolotoč, kdy infekce stíhá infekci, ona ty děti se snaží všemožně chránit, takže oni jsou ještě vnímavější, její obrovský tříletý sen je prostě chudáček, který už měl tolik infekcí atd.