Re: Jo, dva metry

S kolegy historku zajímavý zážitek nemám. Zato s nemocnicemi jich mám až až a nejhorší jsou ty se stravováním. Nejen moje, coby matky kojence, poté dvouletého prcka

Všechno pražské nemocnice
1. Oddělení šestinedělí, tudíž zpravidla kojící matky. Držte se, dostaly jsme k večeři tlačenku s cibulí

2. Hospitalizace mého syna ve dvou letech (byla jsem tam s ním), jídlo bylo nepoživatelné, tudíž jsem druhý den oznámila jak lékařce, tak sestrám, že si nějak poradíme, ať nám je nenosí. Musela jsem jim to říct 3 x (chápu, že mají jiné starosti), přesto nám jídlo nosili až do konce týdne a divili se, že je nedotčené. P.S. - můj syn dostával pravidelně "nářez" čtyř knedlíků nebo porci pro dospělého chlapa. Byl problém někam si poznamenat, že o jídlo nestojíme?

3. Moje hospitalizace - operace slepého střeva. Když už jsem mohla jíst a "strefila" se do té správné pomocnice v kuchyňce, pravidelně jsme dostávali omáčku naředěnou studenou vodou. K snídani místo dvou rohlíků jeden a kousek chleba. Zato paní z kuchyně odcházela z práce s plnou taškou.

Není to o mém stěžování si na stravu (dokázala jsem si vždycky poradit jinak, i když některé z pražských nemocnic jsou skvělé i co se kuchyně týče), je to o mém stěžování si na turecké hospodářství, kdy se spousta jídla vyhodí a taky stálo peníze, přičemž finance na podstatně důležitější věci pak nejsou.
A klidně si jídlo i pobyt zaplatím. To jen pro zpestření, když Marie psala, jak chybí peníze. Je to jako celá naše ekonomika - jak na co.