Osobní vztah k náboženství

Na Rodině se tedy setkáváme poprvé s tématem náboženství, kterému se server myslím doposud spíše vyhýbal. Ale je to téma, ke kterému si musíme vztah a názor vytvořit všichni už jenom s ohledem na to, jak budeme vychovávat svoje děti a odpovídat jim na jejich všetečné otázky. Jsem tedy rád, že tady padlo jedno tabu a kdo má odvahu, může zkusit na toto téma diskutovat.
Moje elementární duchovní zkušenost je taková, že člověk musí být především 100% upřimný sám k sobě a na tom teprve může vyrůstat cokoliv dalšího. Jakékoliv sebeobelhávání, přetvařování, stylizování do nějaké podoby je scestí a dojde-li k němu, cokoliv dalšího na tom postaveného už pak nemá s duchovnem nic společného. A právě tato elementární zásada je paradoxně problémovým místem mého vztahu k náboženství a chození do kostela.
Jde totiž o to, že dost dobře nemohu chodit do kostela, aniž bych se tam nepřetvařoval. Nemohu prostě věřit takovým věcem, jako že po smrti na mě čeká Ježíš, který se narodil z panny (všichni víme, jak děti přicházejí na svět), přišel na svět jen proto, aby z nás sňal hříchy svým ukřižováním (co má jeho ukřižování společného s mými hříchy?) a nabízí mi po svém boku věčný život. Jako důkaz toho se nabízí jeho zmrtvýchvstání, míněno fyzicky tak, že to mrtvé studené tělo s dírami od hřebíků obživlo, vstalo, chodilo, mluvilo a posléze se odebralo kamsi na nebesa. Ta představa mi připadá tak absurdní, že tomu prostě nevěřím. A modlidba vyznání víry, kde se říká ...věřím v jednu svatou apoštolskou církev... chápu jako že to je ta Římskokatolická, to mi také neleze moc z pusy. Copak ty jiné církve jsou snad horší? Proč by měly?
Myslím si, že prostě není správné věřit něčemu, co není pravda. Jistěže nemohu prokázat, že to není pravda - o tom se nepřu, ale mě stačí, že je to celé krajně nepravděpodobné.
Protože můj zájem o duchovno byl upřimný, setkal jsem se i s jinými učeními, především jógou a vysvětlení jógových mistrů je značně odlišné od klasicky křesťanského, ale připadá mi mnohem pravděpodobnější.
Za komunistů bylo chození do kostela osobním hrdinstvím. Nicméně dnes na tom nic hrdinského není a mě to připadá jaksi zbytečné. A tak budu asi svoje děti spíš vychovávat ke vztahu k duchovnu na základě mé osobní zkušenosti než na základě toho, co se říká v kostele.

A tak to oproti autorce vnímám celé trošku naruby. Za mých časů byly všechny dětské kroužky pod záštitou pionýra nebo SSM. Děti tam chodily proto, že si tam lepily modely nebo chodily na výlety, ale někde vzadu na zdi jim tam v klubovně muselo pro formu viset něco s komunistickou tématikou jako kulisa. Dnes rostou rodinné kluby a dětské kroužky pod patronátem církví jako houby po dešti. Chceš, aby ti dítě chodilo do kroužku? Ano, ale zaplatíš za to tak, že mu tam budou pokradmu cpát do hlavy křesťanská dogmata. Mám z toho divný pocit.
A jak se k tomu stavíte vy ostatní? Jaká je vaše osobní zkušenost?