Proč je tolik zla mezi lidmi, když je Bůh dobrý a všemocný? - úvaha o SVOBODĚ

Ahoj Ludmilo,

díky za pěkný příspěvek i za tip na knížku. Pokusím se odpovědět na něco ve Tvém příspěvku. Nejsem ale teolog, takže prosím všechny čtenáře o shovívavost. Nemám patent na pravdu a nechci se hádat. To, co chci napsat, je jen výsledek mého dosavadního hledání a přemýšlení, je to jenom můj názor, moje vidění světa. Nikomu ho nevnucuju.

Píšeš, Ludmilo: "kde bol Boh, keď milióny ľudí umierali v koncentračných táboroch a lágroch". To je otázka, kterou se asi trápí hodně hledajících lidí a která hodně let trápila i mě.

Myslím si, že Bůh při stvoření člověka měl možnost volby: Mohl nás lidi stvořit jako malé automaty či roboty, kteří by nedělali nic zlého, protože bychom byli stroje bez vlastní vůle. Při případných potížích s námi by nás Bůh dokázal usměrnit jakýmsi dálkovým ovládáním.

Jenže takhle nás Bůh stvořit nechtěl, protože chtěl mít Boží děti a ne nemyslící stroje, které nic necítí a které vykonávají jen nějaké instrukce podle pokynů či programu.

Bůh tedy stvořil nás lidi tak, jak jsme. Máme vlastní vůli, cítíme, umíme a můžeme se rozhodovat, co kdy uděláme nebo neuděláme, jestli bližnímu dáme najíst nebo ho zabijeme atd.

Chci tím říct, že Bůh nám dal SVOBODU - což je dar velmi krásný a nedocenitelný, ale taky docela nebezpečný. Máme svobodu být dobří - i špatní. Máme svobodu pomáhat - i ubližovat. Máme svobodu chovat se dobře lidem okolo sebe - nebo jim ztrpčovat život. Atd. atd. Pro věřící je možno ještě dodat: máme svobodu Boha poslouchat - nebo taky neposlouchat.

Hodně lidem by se líbilo, aby jim Bůh nechal jejich „malou“ svobodu, aby si mohli dělat si, co chtějí - krátit daně, nebýt věrný, překážet se špatně zaparkovaným autem, odnést si z restaurace příbory domů, brát si ze zaměstnání cihly či jakýkoliv jiný materiál, jezdit MHD načerno atd.. Ale přitom by ti samí lidé chtěli, aby Bůh zabránil tomu, když se někde děje nějaké velké a hromadné zlo, třeba jako ty koncentrační tábory, o nichž se Ludmilo zmiňuješ.

Jenže ono to takhle nejde. Bůh nám dal CELOU a ÚPLNOU SVOBODU. Svoboda je nedělitelná a částečná svoboda už není svoboda. Bůh nám nemůže tolerovat naše malé každodenní špatnosti - a pak zasáhnout nějakým Božským dálkovým ovládáním v případě nějaké velké špatnosti.

Ono by to stejně nešlo – vždyť kde je hranice mezi malým zlem (kterého se denně všichni dopouštíme a nechceme, aby nás v tom někdo omezoval) a kde začíná ono velké zlo, kdy bychom už chtěli, aby Bůh nějak zasáhl? Ta hranice asi vůbec neexistuje. Vždyť i velké špatnosti nebo velká zla se skládají z milionů maličkých špatností, které dělá řada drobných lidiček a říkají si, vždyť je to jen maličkost, to přece nevadí, to se ztratí.

My křesťané věříme, že Bůh je svatý – a jak by mohl svatý a spravedlivý Bůh tolerovat něco špatného, nějakou malou špatnost? To přece nejde – nemůžeme čekat, že Bůh bude lidem tolerovat malé špatnosti a zasáhne jen při velkém zlu. Bůh ve své svatosti nemůže tolerovat žádné zlo, ani velké ani to nejmenší.

Takže jsme zase zpátky u toho okamžiku stvoření člověka. Bůh tedy buď mohl stvořit roboty konající jen naprogramované správné věcí – nebo člověka s vlastní svobodnou vůlí. Bůh se rozhodl nám dát svobodu se vším všudy: můžeme svobodně konat dobro i zlo (jakkoliv velké), můžeme mít ostatní lidi rádi nebo jim škodit (málo i hodně) atd. Znamená to také, že máme svobodu milovat svého Stvořitele - nebo k němu být zcela lhostejní nebo jej i nenávidět.

Pro snazší pochopení dovolte následující přirovnání: Představte si, že chcete mít dítě a můžete se svobodně rozhodnout:

- Buď budete mít krásného malého robotka na dálkové ovládání, který bude vždycky hodný, poslušný, nebude zlobit, nebude Vás v noci budit, nebude mít angíny, nebude se rvát se sourozenci, nebude krást v potravinách ani brát drogy – zkrátka budete mít zcela bezproblémové dítě. Když budete chtít, tak jen zmáčknete ovládání a dítě-robot Vám přijde říct „maminko mám tě rád“. Nebo si ho sami naprogramujete, aby Vám to v nějakých intervalech chodilo samo říkat. S takovým dítětem nebudete mít vůbec žádné starosti a problémy….. ale taky z něj nebudete mít vůbec žádnou radost, robot Vás nikdy nebude mít doopravdy rád a Vy ho taky ne. A asi nikdo z nás by si tuhle strojovou karikaturu člověka nepořídil, i kdyby ten robot vypadal navenek jako krásné dítě s vlásky, očima a dolíčky ve tvářích.

- Takže se asi shodneme na tom, že platí druhá varianta: nechceme dítě-robota, ale živé dítě se svou vlastní vůlí, bez dálkového ovládání a programů. Takovéhle dítě Vám sice asi v životě připraví nejednu krušnou chvíli od probdělých nocí přes trapasy na rodičovských sdruženích tak i v době puberty… ale zase když Vám tohle Vaše živé dítě dá najevo, že Vás má rádo, tak mu všechno odpustíte. A když Vás upatlanýma ručičkama obejme a řekne – maminko, mám tě rád – tak byste tuhle chvíli nevyměnili ani za milión bezchybných robotů.

Chci tím říct, že pro nás lidi i pro Boha má cenu jen láska, kterou opravdu CHCEME dát a kterou dáváme z vlastní vůle. Proto Bůh stvořil lidi jako svobodné bytosti, ne jako roboty. Důsledkem této svobody je, že láska je něco překrásného, nádherného a nesmírně cenného, protože víme, že to není samozřejmost. Myslím tím lásku ve všech jejích podobách - lásku mezi dětmi a rodiči, vášnivou lásku mezi milenci i klidnou pokojnou lásku mezi stárnoucími manžely, kteří si bez sebe už neumějí život představit. Podobně by se dalo mluvit o vztahu či lásce mezi Bohem a jeho dětmi (věřícími). Pokaždé jde o jiný druh lásky, ale vždycky je to něco nádherného, co obohacuje a prozařuje náš život.

Druhou stranou téže mince je ovšem to, že máme svobodu se rozhodnout, že místo lásky budeme rozdávat NE-lásku, a to v rodinách, na pracovištích, mezi sousedy atd. V současné situaci (povodně) máme taky možnost volby – můžeme pomáhat osobně, finančně či materiálně – nebo můžeme zůstat lhostejní (a případně jako čumilové překážet v práci jiným pomáhajícím) – nebo dokonce může někdo jít rabovat do opuštěných domů či pod záminkou nějaké sbírky pro postižené vybírat peníze do vlastní kapsy….

Věřím, že pro lidi i pro Boha má cenu všechno dobré, co děláme z vlastní vůle. Když dáme na sbírku na povodně deset tisíc Kč z vlastního rozhodnutí bez donucení, má to velký význam nejen pro ty postižené, ale i pro nás, pro naši duši. A věřím, že tyhle naše dobré skutky vidí i Pán a někde je eviduje. Pokud ale nějaký dobrý skutek uděláme z donucení či pod nějakým nátlakem, nebudeme z toho mít asi tu správnou radost a asi ani „tam nahoře“ nám to moc nevylepší naši bilanci.

A nejde jen o takové vypjaté a výjimečné situace jako povodně. Jde o náš obyčejný každodenní život a o zcela obyčejné situace. Pustíme sednout staršího člověka v autobusu? Zastavíme unavenému stopaři? Dáme si do nákladů celý účet za mobil, když z něj voláme i soukromě – nebo ty soukromé hovory poctivě vyloučíme? (totéž benzín – kolik lidí dává do nákladů i benzín na cesty na chalupu…) Vrátíme paní pokladní zpátky desetikorunu, kterou nám omylem dala navíc? Uděláme „myšku“ před autem pomalejšího řidiče? Budeme na něj rozčileně blikat a troubit, když se nám zdá, že nám na silnici překáží? Pojedeme městem 50 km/h nebo devadesátkou, přestože je riziko, že nám pod auto někde můžou vběhnout děti? Pustíme na přechodu chodce nebo budeme dělat, že je nevidíme? Ale i opačně: když jste chodci a někdo Vám dává přednost na přechodu – nejdete přes ten přechod zbytečně pomalu? Atd. atd.

Určitě si každý z nás dokáže vzpomenout na řadu dalších situací a nemá smysl to dál rozebírat. Chci jen říct, že v každodenním životě i v maličkostech se pořád rozhodujeme mezi tím, co je správné – a co už správné není. To je důsledek té svobody, kterou nám Bůh dal. Je jen na nás, zda téhle svobody budeme zneužívat ve svůj prospěch nebo zda ji využijeme k tomu, abychom žili co nejlépe a byli sluníčkem i pro ostatní.