Re: Rozhovor v Marianne

- přečetla jsem si ten rozhovor a mám z něj husí kůži :-(. Věřím, že paní Boučková - ač možná s nějakými nereálnými představami - šla do adopce s čistým svědomím a otevřenou náručí. Nevím, jaká opravdu je, ale z filmu, knížek a televize se mi jevila jako docela sympatická ženská.
Zjistit, kde se stala chyba je asi už teď neřešitelný oříšek, ale pro ně oba to musí být hrozné zklamání, hrozné... Já sama vychovávám 8 letého adoptovaného syna - je ale běloch, ne rom. Musím úplně poctivě přiznat, že když jsme se rozhodovali, variantu jiného etnika jsme prostě nedokázali přijmout. Já nevím úplně přesně proč, ta představa mi prostě neseděla - nějak jsem vnitřně
nic necítila, když jsem si představila to cikánské mrně, ale vůbec nic. Myslete si o mě, co chcete, já si myslím, že jsem člověk, který umí a dává citu až moc. Nikdy bych žádnému dítěti neublížila, zastávám se všech a mockrát jsem se zastala i cikáňat. Nejsem lhostejná a když jsme nedávno se synem viděli v parku na lavičce opilého zvracejícího cikánského kluka, tak ca 10 letého, prostě jsem ho tam nemohla jen tak nechat. Ačkoli všichni ostatní si ho ani nevšimli. Postarali jsme se o něj a dovezli ho domů.
Jsou lidské bytosti, jsou to děti a mají nárok žít spokojeně - ale ne se mnou. Podvědomě bych asi hledala chyby a možná podezírala a možná se trápila tím, že se nechová podle naší výchovy a atd. Neumím to vysvětlit - ale vím, že bysme nebyli šťastní ani my ani to dítě.
Jedna věc mě ale zaráží - jak to, že v zahraničí třeba v Německu, to docela funguje? Je vážně česká společnost tak netoleratní a rasistická? A kdo je rasita víc my bilí nebo oni romové? Oni nás přece taky nemají ale ani trochu v lásce nevím, vy jo?