Představy versus realita

O výběru porodnice jsem začala přemýšlet ještě dlouho před termínem porodu.A ačkoli jsou Bohunice vzdáleny stopadesát kilometrů od mého bydlitě, rozhodla jsem se pro ně.Přesvědčila mě růžová vana.Tu jinde na Moravě nemají, nebo se mi ji alespoň nepodařilo objevit.Původně jsme chtěli jet do porodnice až příjdou bolesti. Z toho ovšem všichni naši příbuzní už předem omdlévali. Vyrazili jsme tedy den před termínem, s tím že než se malý narodí budeme bydlet u přátel. Představu jsme měli asi takovouto:termín je zítra to hezky porodíme, a za pět dní jsme doma.Náš Mikýsek nás ale přesvědčil, že všechno bude jinak a to podle něj.Takže když jsme po týdnu pobytu v Brně přišli na další kontrolu, tak to na nějaký brzký porod nevypadalo.A objednali nás na indukci. Z toho jsem byla tak v šoku, že jsem nebyla schopna odporovat. Až další den mi to došlo a do porodnice jsem zavolala, že indukci nechceme.Při překročení termínu o týden mi to přišlo poněkud brzy.Paní doktorka řekla, že to chápe a že je spíš pro, než proti.Pro jistotu jsme absolvovali zátěžový test oxytocinem. Ten byl docela zajímavý, protože čím víc oxytocinu do mě pouštěli tím méně jsem měla kontrakcí.Nicméně mimi bylo v pořádku.O testu musím jen podotknout,že jsme při něm strávili v porodnici devět hodin, a většinu toho času jsme na něco, či někoho čekali.Což bylo poněkud frustrující. Jen čekání na propouštěcí zprávu zabralo více než dvě hodiny, a nebýt aktivní porodní asistentky asi jsme tam přenocovali.Lékař, který měl zajistit podepsání lejstra jakousi hlavní lékařkou toho dne se neobtěžoval ji o tom informovat.No nic.Od toho dne jsme museli na monitor do nemocnice každý den.Dny ubíhaly a já jsem byla rozhodnutá,že pokud se malý nenarodí do neděle, což byl třináctý den po termínu, tak v pondělí nastoupím na vyvolání.Už od neděle ráno jsem se cítila divně. Večer v osm začaly nepravidelné kontrakce, v jedenáct už byly pravidelně po pěti minutách.Ve dvanáct jsem volala na porodní sál, jestli už máme přijet, řekli nám , že ještě ne, že prý to mohou být poslíčci. Mám si prý napustit vanu a když to nepřejde tak přijet.Nepřešlo.Kolem jedné v noci jsem začala zvracet a bolestí řvala na celý barák.Bylo mi jasné, že teď už tedy pojedem. Ale čekalo nás další překvapení. Číslo na sanitku, které jsem dostala na porodním sále nefungovalo.Volala jsem tedy znova na porodní sál, tam mi řekli, že číslo na sanitku neznají a ať si jej najdu ve zlatých stránkách. Což mi přišlo poněkud vtipné.Ještě, že jsme měli zjištny taxíky.Když nás taxíkář o půl druhé v noci vyzvedl, tak při mých úpěnlivých stenech poněkud zezelenal.Nicméně do porodnice nás dovezl.Při příjmu nám řekli, že jsem otevřená teprve na tři centimetry a že je to jen počátek porodu. Což mě vzhledem k bolestivosti kontrakcí poněkud překvapilo.Chtěli jsme rodit do vody, takže nás zavedli na nadstandard s onou růžovou vanou a bohužel na půl hodiny připojili na monitor.Taky mi vysvětlili jak dýchat, což jak jsem zjistila bylo daleko účinější než to moje řvaní.Pak už jen vím , že jsme s taťkou prodýchávali kontrakce společně a bylo to daleko snesitelnější.Pak mě asistentka znova vyšetřila a prohlásila, že jdeme rodit,že už je všechno nachystáno.Vlezla jsem si do vany a párkrát to zkusila.Moc to nešlo a lékaři se nelíbily ozvy miminka. Zavelel tedy ven z vody.Na porodním lůžku se ukázalo že ozvy jsou v pořádku, ale pořád to nějak nešlo. Pak si pamatuju, že někdo řekl zavolejte Roztočila.Když kapacita místní porodnice dorazila, konstatovala, že tam něco pruží.Abych to zkrátila, Mikoláš přišel na svět za pomoci kleští, neboť měl nadvakrát omotanou pupeční šňůru kolem krku.Mé představy o přirozeném porodu vzaly sice za své, nicmén neprodělala jsem ani holení, ani klystýr což bych zřejmě v porodnicích u nás musela vyvzdorovat, a u komplikovaného porodu jsem měla nejlepšího porodníka široko daleko.Mikoláš neměl po kleštích vůbec žádné stopy na hlavičce a nebyl ani přidušený takže ho nemuseli křísit.Pamatuju si, že když mi ho dali na břiho, hned jak se narodil, tak začal docela vehementně prskat a kuckat.Trošku mi bylo líto, že nám ho nenechali ty dvě hodiny po porodu, ale děti po nefysiologických porodech se prý hned vozí na jipku. Takže jsme s taťkou na porodním sále asi hodinku spali a pak rozeslali padesát esemesek.Možná bych ještě dodala, ačkoli jsem o tom moc nepsala , tak myslím, že bez svého partnera bych to zdaleka nezvládla tak dobře. Jeho ruka a to jak se mnou dýchal mi hodně pomohlo.
Sestry na jipce byly příjemné i když zjevně dosti vytížené.Na vše jste se museli sami vyptat.Tak se taky stalo, že jsem Mikolášovi "rozhodila trávení" jak mi bylo řečeno a prožila jednu obvzláště depresivní noc.Všude se píše, neomezujte kojení, a tak když byl malý vždy neklidný, dala jsem mu cucnout, na dvacet minut usnul a pak začal zase křičet a tak pořád dokola. Až uprostřed noci mi rázná sestra vysvětlila, že by neměl pít častěji než za dvě hodiny, zabalila jej do úhledného baličku a malý spal až do rána.
Naproti tomu ženské sestry mi přišly více zainteresované, chodily vysvětlovaly i samy věci kolem obkladů prsou a podobně.Celkově jsem byla s Bohunicemi spokojena, vždy se s nimi dalo dohodnout pokud měl člověk jinou představu.Musím však přiznat, že většinu svých představ jsem byla nucena poopravit podle reality.Ať už se to týká věcí k porodu, jako jsou eterické oleje a CDčka které jsem neměla šanci použít, protože se malý narodil necelé dvě hodiny po našem příjezdu do porodnice, nebo mé přesvědčení, že to půjde bez příkrmu a bez dudlíku.Samozřejmě jsem asi třikrát musela přikrmit(Mikoláš moc hubnul a křičel), a domů jsme jeli s dudlíkem.