Re: mentalita

Cizinko,
máš dojem, že z Tebe dělám primitiva? Napsala jsem snad něco takového? Kvůli té ironii? A protože to, co prosazuješ považuji za nezodpovědné? Pokud to chápeš tak, že z toho vycházíš jako primitiv, je to Tvoje věc. Podle mě jsi dost povrchní a nejspíš neschopná jakékoliv empatie či snahy o pochopení i někoho s opačným názorem.
Ač mi může být povídání o porodu principiálně velmi příjemné a sympatické, po přečtení Tvého příspěvku je mi spíš špatně od žaludku, smutno a hnusně zároveň... Kašlu Ti na nějaký výzkumy, myslíš, že tímto arogantním stylem o své pravdě přesvědčíš zástupy mamin? I kdybych primárně chtěla nebo měla zájem si Tě vyslechnout a uvažovat o tom, jestli na tom Tvém povídání něco není (určitě totiž je), po přečtení Tvých slov nemám chuť vůbec na nic!
Myslíš, že jsem snílek, když jsem jako rodící v porodnici spokojená? Copak je tam vše jen špatně? A co když to třeba těm maminkám takhle vyhovuje? Vždyť se v porodnicích změnilo tolik k lepšímu. Já nepsala že jsou doktoři svatí, že nic nepokazí, že jsou vždy slušní a vycházejí člověku v každé situaci vstříc. Jsou to lidi, dělají chyby a omyly a stoprocentně na ně spoléhat je přinejmenším naivní. Ale přecejen většinou nebo dost často ještě dokážou pomoci. Vše má své pro a proti, nic není černé nebo bílé, ale nepůsobíš ně mě, že bys to chápala...
A co se týče Tvého výsměchu z mých "emocí" a "zdravého rozumu"? Dovol, emočně budu psát i nadále. Tvým přičiněním... Mohu mít otázku? Viděla jsi umírat své dítě? Den po dni? Zažila jsi naprostou bezmoc a své "prázdné ruce"? Modlila jsi se k Bohu, aby si Tvé dítě vzal co nejdřív k sobě? Aby ukončil jeho i Tvoje trápení? A přitom Boha zároveň prosila o zázrak, aby Ti dítě mohl ponechat? Chodila jsi ke svému umírajícímu dítěti každý den se slovy rozloučení na rtech, protože jsi nevěděla, jestli ho nevidíš naposled? Držela jsi jej za prstíčky s myšlenkou, že zítra ho možná už nebudeš moci opět pohladit? A víš jaký je to pocit až zemře, a Tobě se na jednu stranu uleví, a zároveň Tvé srdce prostoupí nesdělitelná bolest? Chodila jsi někdy k hrobu svého dítěte a nosila mu tam kytky? A po nějaké době se smiřovala s postižením druhého dítěte? Piplala ho, trápila cvičením jeho i sebe, žila ze dne na den a neustále doufala v co nejlepší výsledek, i když jej nic nenaznačovalo? Ne? Tak potom, PROSÍM, až si prožiješ to co já nebo aspoň něco podobného, pak mi povídej něco o emocích. Do té doby si to Tvé vysmívání strč někam!
Kromě toho, nejvíc mě fascinuje, že o "zachraňování" nedonošených dětí, o jejich umírání a postižení nejvíc filosofujou lidi, kteří absolutně netuší o čem mluví. To nejsou jen čárky na papíře, čísla v grafech či tabulkách, ale živé bytosti. Co víš o jejich osudech? Myslíš, že je lze zprůměrovat a opět dojít k rádoby přesnému výsledku?
Pokud máš dojem, že život je jen o studiích, výzkumech a statistikách, pak je mi Tě líto. A možná bys mohla i zapřemýšlet nad tím, jestli je porod v životě člověka (dítěte nebo matky) to nejdůležitější. Zatím to tak z Tvého projevu na mě působí. Sama od jisté doby zastávám názor, že nikoliv. Významný, zajímavý... ano... Ale nejdůležitější? S nutností ho takhle "řešit"? Ne, pro mě již ne.



Beezi, pravda obojí - porod v 26tt i KP - je rizikový. Ale příroda mi zrovna nepomohla v porozumění mému tělu a schopnosti rozpoznat vážné problémy. Proto píšu o tom, že se obávám, že nelze spoléhat jen na to, co cítí maminka. Myslela jsem, že je to z toho příspěvku jasnější.
Nikomu neupírám právo na možnost volby způsobu porodu, jak komu vyhovuje. A pokud jsou zdravotníci schopni se s rodičkou domluvit buď na všem, co by ráda, nebo přinejmenším na nějakém kompromisu v tom, co která strana považuje za důležité, pak je myslím vše v pořádku. Dle mé zkušenosti toto lze slušně uskutečnit právě ve Vyškovské porodnici, ke které by tuším měla směřovat tahle diskuse. Pokud však dojde k absolutní neshodě obou stran, pak nezbývá než se rozejít. Z téhle diskuse však nemám dojem, že by zde byl jakýkoliv přetlak nespokojených maminek. Spíš naopak.