odpověď panu primáři Shonovi

Vážený pane primáři,
Děkuji Vám za odpověď na můj dopis. Některé věci bych ráda upřesnila a na některé reagovala.
Ad 2/: Sestrám jsem u dveří sdělila, že budu provázet svou kamarádku u porodu, takže to mohly vědět.
Ad 9/: Líčení událostí novorozenecké sestry se žel diametrálně liší od toho, jak situace skutečně probíhala. Vidím v tom jen důkaz toho, že i dnes je v českých porodnicích personál, který proklamuje něco jiného (přiložení dítěte hned po porodu), než co ve skutečnosti dělá (nepřiloží). Je na vedení porodnice, jestli takové chování bude tolerovat. A je na maminkách, jestli budou věřit tomu, co jim porodnice slibuje. Novorozenecká sestra dítě skutečně sama od sebe přiložit nechtěla, dokonce se tomu bránila, když jsem ji o to žádala. Popis situace neodpovídá skutečnosti.
Ad 10/: Je skutečně otázka, jestli se dítě porodu potřebuje adaptovat v inkubátoru – resp. jestli je toto pro něj důležitější než fyzická blízkost jeho matky. Na Západě se toto dnes již nedělá. (Rodila jsem jednou v německé porodnici.) Tím, že matku a dítě po porodu rozdělíte, je ochuzujete o jejich společné štěstí, které je právě v době bezprostředně po porodu VELIKÉ. Kde je řečeno, že fyzické potřeby zdravého novorozence jsou důležitější než jeho psychické?
Že mnohé matky tímto rozdělením vnitřně trpí, je známý fakt. (Aspoň nám, co s těmi matkami mluvíme.) Matky mnohdy vypovídají, že i přes vyčerpání z porodu po svém nepřítomném dítě velmi silně toužily a některé prožívaly jeho nepřítomnost bolestně.
K závěru: K porodu jsem šla kvůli své kamarádce a ne kvůli hledání nevyhovujícího, které jsem však tušila.
Co se týče spokojenosti mé kamarádky s Vaší porodnicí a faktu, že Vás nekritizovala:
Je přece zcela jasné, že rodící žena a žena v šestinedělí bude mít kvůli své psychické konstalaci daleko větší tendenci vytvářet se svým okolím pozitivní než konfrontativní vazbu. Rodící žena touží po harmonii. Téměř za každou cenu. Je naivní si myslet, že rodička, která leží u Vás na oddělení, která je na Vás závislá, Vás bude otevřeně kritizovat. Jenže nekritizovat ještě neznamená „být spokojen“. Rozhodně vím, že se šestinedělím spokojena nebyla.
Milý pane primáři, dovolila bych si říci, že mám víc než základní informace o tom, jak porod probíhá, protože jsem (na rozdíl od Vás) porodila čtyři děti. A možná právě proto, že Vy jste žádné neporodil, tak nevíte, jak důležité jsou právě ty pocity. Byl jste u porodů vždy jen vnějším pozorovatelem, nikdy jste neměl možnost se do porodu ponořit tak, jak se tam ponoříme my ženy. Byla bych ráda, kdybyste Vy, který se těmi porody zabýváte, naslouchal více objektům Vaší péče – těm, o které nakonec vlastně jde – ženám a dětem a jejich pocitům. Neboť jako „ne samým chlebem bude živ člověk“ a tak i „ne samým medicínským zázemím bude živ člověk“.
S pozdravem
Dipl.-Psych. Johanka Kubaňová

K dopisu porodní asistentky paní Marie Kaškové:
Kritiky jsem se ujala za svou osobu, ne za osobu rodičky.
Nevím, z čeho usuzujete, že reakce mé kamarádky v II. době porodní by se lépe zvládly, kdybych u porodu nebyla přítomna.
Přichází doba, kdy si ženy s sebou do porodnic budou brát ženy-duly, které jim budou oporou a podporou a budou si přát, abyste to respektovali.
Je veliká, veliká škoda, že zprostředkováváte ženám pocit, že by samy porodit nedokázaly. Je to totiž NÁDHERNÝ pocit – cítit – „tohle dítě jsem porodila sama“, „vedla jsem si svůj porod“, „Dokázala jsem to!“. Jsem přesvědčena, že by ho mohla prožít většina žen.
Je smutné, že zastáváte názor, že ženy, které přišly rodit do porodnice a žádnou pomoc nechtějí a nepotřebují, by měly rodit doma. To jsou právě ty nekomplikované porody, co mají šanci být přirozenými, co by Vás mohly stát nejméně práce a úsilí, ale je tomu paradoxně naopak. Naše porodnice jsou skvěle zařízeny na komplikované porody, ale nekomplikované přirozené porody jsou pro ně problémem. Žena, která nechce nic víc, než aby jejímu porodu byl dán volný průběh, se o to „nic“ musí dohadovat. Bylo by skutečně nejlepší přeložit tyto zdravé porody např. do porodních domů, ale ty v Čechách zatím nejsou. A proto i ženy, které „nic“ nechtějí, chodí do porodnice. Zkuste jim dopřát citlivé přirozené porody.
Vy říkáte, že byste rodičce vyšla vstříc a nedala jí oxytocin, kdyby ho nechtěla, přitom Vás ale při porodu ani nenapadlo samu od sebe rodičku ani informovat o tom, ŽE jí oxytocin budete aplikovat. (Já jsem se pak zeptala.) Jak by tedy mohla odmítnout něco, o čem by ani nevěděla?!?
Souhlasím s Vámi, že tzv. porodní plán by situaci při porodu mohl vylepšit a předejít nedorozuměním.
S pozdravem
Dipl.-Psych. Johanka Kubaňová