Je jaro a právě tak, jak se probouzí k životu příroda, probouzí se i mé dcerky. Pominu-li omlácená kolena, která nás opět začala navštěvovat, začaly být i tak velmi činorodé.
Seděly v rohu kavárny, šálek kávy, z kterého se ještě kouřilo, před sebou a povídaly si. Vypadalo to, že se znají velmi dobře, smály se, občas mluvily vážně, chvílemi si utírala jedna oči, to, jak skrz slzy smíchu ani neviděla.
Sama ze svého vlastního dětství si nepamatuji žádnou chvilku, kdy bych měla pocit, že jsme si s otcem tak nějak blíž, a snad právě proto podporuji všechny chvíle, kdy s holčinami jejich tatínek buduje…
Význam slova feminismus je mi sice znám, ale tak mnoho mi neříká, co vlastně bych v běžném životě, s kterým se každý den potýkám, měla chtít (no, tak dobře, o platu by se možná dalo hovořit). Možná je to tím, že se vedle svého muže méněcenná necítím.
Byla jsem přesvědčena, že dělám nejlépe, když se snažím prožít s dětmi ten nejrannější kus jejich dětství.
Na hroucení se předem jsem v naší rodině specialista já. Můj muž s přehledem sobě vlastním zvládá všechny důležité změny v naší rodině bez mrknutí oka.
Když jsem poprvé po půl roce stála opět na naší „zahradě“, jen jsem slabě polkla a léčebný několikatýdenní pobyt v ústavu pro duševně choré, se mi zdál tisíckráte lepším řešením než úprava pozemku, který se pod dvoumetrovou lebedou dal jen stěží tušit.
Rychle běžela z práce na tramvaj. V ruce čtvero pugétů pro učitelky svých dětí. Dobíhala tramvaj a jedna z květin se nalomila. Pohodila hlavou. To zalomí a půjde to.
Řekla nejstarší naší prostřední a obě si šly hrát, přičemž role mámy a dítěte byly předem jasně vymezené. Musela jsem se smát, když jsem se ocitla v situaci, kdy jsem měla chuť reagovat stejně jako má dcerka….
Stála jsem na ostrůvku tramvaje a v bezděčném gestu mi zabloudila ruka do kapsy. Po krátké chvilce jsem z kapsy vytáhla kamínek - jeden, druhý, třetí…
(C) 1999-2024 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.