Diskuze : Hlavní : Mezi námi ženami

Asi skeptický optimista

77krasko, tak byla to první generace, která nezažila válku. To se počítá.
Ale zažili tu "studenou", aktivní roky prožili v totalitě, pro spoustu lidí to muselo být dost trudné. Nemluvíc o těch, kteří se proti režimu aktivně angažovali.
Ale kdo dokázal přijmout poměry a realizovat se v rodinném životě, mohl být asi relativně šťastný. A po revoluci ještě chytit příležitosti za pačesy a na stará kolena čerpat moderní zdravotní péči.
My jsme na tom lépe a naše děti by mohly být ještě lépe, pokud se to nepodělá. Pokud podělá, zažili jsme zlatý věk my.

Jak hodnotí svůj život moje maminka, to nevím, ale z mého pohledu proplula na úplně neuvěřitelně štastné vlně.
Narodila se na sklonku války, hnusná padesátá léta vnímala jakožto dítě jen okrajově, mládí prožila v uvolněných šedesátých letech. Začátky rodinného života za normalizace nebyly úplně růžové, ale rodiče byli šťastné optimistické povahy, měli krásný vztah, tak si to dokázali v rámci možností užít. Po revoluci zažili vyloženě jízdu, nebylo jim ještě ani padesát, stihli si vynahradit práci, cestování, užili si s vnoučaty... Maminka pak odešla do předčasného důchodu a užívá si to už přes dvacet let. Sice ovdověla, to bylo bolestné, tatínek se těsně nedožil zlaté svatby, na kterou se těšili. Ale maminka to zvládla, stále vypadá fantasticky, je ve fantastické kondici, mezi 75 - 80 lety věku obletěla kus světa, je pyšná na vnoučata... Já doufám, že se bude radovat ještě i z pravnoučat, přijde mi to jako povedený život.

Huso, treba moje matka ma v 83 letech pocit, ze prozila hezky zivot, ale ta zrovna mela rozdane dobre karty, v tanecnich potkala celozivotniho partnera, se kterym jsou manzele 60 let, ma jedno hodne dite (mne), ktere ji navstevuje jednou tydne, ma zdravou a vtipnou vnucku, mela krasny vztah s rodici a s rodinou sve sestry, se kterymi se hodne stykala a jezdila s nimi na chatu, mela a jeste porad ma praci, kterou ma rada (ted ji dela z domova na maly uvazek), ma spoustu pratel a znamych ve svem malem meste...mala nekolik operaci, ale vsechno se ji brzy zahojilo....chtela mit hezci bydleni a ne maly byt v panelaku, ale to se uz neda nic delat, mela spousty kulturnich konicku (plesy, navstevy divadel, opera, knizky)

celkove ma pocit, ze hlavni smysl mela v zivote rodina, uzsi a sirsi

ropucho a ví to někdy doopravdy? není to jen iluze nepoznaného?
docela si umím představit, jak je člověk třeba šťastný, že na důchod žije v domečku se zahrádkou a říká si, že takhle měl bydlet už dávno, ovšem kdyby se zamyslel, dost možná zjistí, že za dob malých dětí by neustále musel řešit dostupnost mhd, schopnost dětí se pohybovat samostatně, dostupnost pediatra, škol, kroužků...
obávám se, že ta hra se nedá tak úplně naučit, a jediné, co můžeme, je neustrnout a být připraven na různé karty, které nám osud do té ruky přihraje... a asi nikdy se nedozvíme, co jsme doopravdy mohli a měli udělat lépe...