Nevěrná se sousedem

Teď vlestně nevím, kde začít. Asi trochu přiblížením situace. Jsem šestnáct let vdaná, máme dvě vymodlené děti na prvním stupni ZŠ. Taky za sebou máme jednu velkou krizi, kterou jsme cca před rokem překonali. Ve mně nechala šrám a musím říct, že můj vztah k manželovi ochladl. On se naopak začal víc snažit a všímat si své rodiny.
Manžel je hodně vytížený, v práci je zhruba na úrovni ředitele výroby. Já se především starám o děti a domácnost, do práce chodím od 1ho roku dětí (ze začátku na zkrácený úvazek). Mám práci, kterou si můžu brát domů a do jisté míry si přizpůsobit pracovní dobu. Manžel je vpráci od 7mi ráno nejméně do osmi-devíti večer, pokud ovšem naní na služební cestě. Dřív i často o víkendech, po "výbuchu" už jenom občas.

Naproti nám, přes chodbu, bydlí rodina se kterou se kamarádíme. Děti jsou stejně staré jako ty naše, v obou případech se narodily ve stejném měsíci. S jejich maminkou Pavlou se kamarádíme od chvíle, co se přistěhovali. To je deset let. Děcka jsou nerozlučná, v podstatě žijí v obou bytech. Pavla je typ hodně samostatné a ctižádostivé ženy. Po návratu do práce se jí naskytla příležitost a on, kterou využila. Stala se zní dobrá a úspěšná manažerka, která je ale většinu svého času v práci. Její Rosťa má taky svoji úspěšnou kariéru, je o deset let starší a svoji pozici má už dávno vybojovanou. Navíc má tak jako já šanci si část práce brát domů a hýbat s pracovní dobou.
Protože jsme si vždycky vzájemně pomáhaly, tak se časem situace vyvinula tak, že o děti se staráme já s Rosťou. Pomalu a jistě se naše rodiny v péči o děti spojily a tak jsou děti po škole buď u nás, nebo u sousedů. Když potřebují něco "svého", skáknou si pro to domů.

Dost často se stává, že večer Rosťa skákne kám na čaj, nebo já k němu. Mmáme společné zájmy, máme si o čem povídat, společně plánujeme, co s dětma (učení, kroužky, nemoci...).

Teď máme své "drahé polovičky" na služebce a děti jsou na táboře. Včera jsme se náhodou v poledne potkali ve městě, šli spolu na oběd a pak šel Rosťa se mnou, že mne doprovodí. Začalo pršet, tak jsme si stoupli do průjezdu a najednou jsme se začali líbat. Ani nevím, jak jsem se dostala do práce, celé odpoledne jsem se culila jak puberťačka a večer u nás Rosťa zazvonil a šli jsme na procházku a na víno. Před bytem jsem se pak musela hodně držet, abych ho nepozvala "na čaj". Ale ono k tomu si brzo dojde, pokud se něco nezmění. Najednou v něm nevidím jenom kámoše, ale mnohem víc.

A teď mám v hlavě hrozný zmatek. Nechci manžela podvést, nechci rozbít ani jedno manželství a přitom je mi jasné, že náš život k tomuhle směřoval. Že jsme spolu s Rosťou začali sdílet své životy, že se naše životy strašně propletly životy našich partnerů se vzdálily. I o jeho dětech vlastně vím víc, než jejeich matka a naopak, Rosťa mým dětem supluje tátu...

Teď jsme si tím psaním v hlavě trošku udělala pořádek, to mi dost pomohlo. Vím, že mi nikdo z vás nenabídne "řešení v kostce", ale prosím vás aspoň o názor, radu, postřeh...