Re: Léčebna vhodná pro autisty
Jeno, teď už ne, dnes manžel předával panelákový byt nové majitelce. To fakt nešlo, Luboš řádil čím dál víc, a já si troufám tvrdit, že jsme asi byli dost na obtíž. Školu zatím neměníme, ale z vesničky, kde teď jsme, je spojení přes pce, plus dokonce i jedno přímé, jenže jen při čtyřech vyuč. hodinách (na 2. stupni téměř nereálné).
Musím se omluvit, že jsem se dlouho neozývala, my jsme zároveň procházeli krizí i jako rodina - já celou dobu měla za to, že MM je se synovou dg. srovnaný, a on si to ve skutečnosti odbyl až právě přes letošní zimu
. A do loňského podzimku jsem vlastně já jediná z celé rodiny měla strach (tušení? obavy?), že zvládnout Luboše nebude taková brnkačka, jak si všichni mí blízcí mysleli (vč. MM). A jak tak už mám své vlastní sebevědomí nezřídka až někde na nule, tak jsem se v tom strachu plácala sama, a ať jsem dělala nebo nedělala cokoliv, měla jsem kolikrát pocit, že je to absolutně k ničemu
. A byl ještě jeden důvod (nebudu zveřejňovat), díky němuž jsem i přes vlastní úspěchy (osobnostní zrání) i přes vyjasnění rodinných vztahů dostávala sama depku ještě většího kalibru než jsem kdy dosud měla. Nuže, zcela vyčerpána bojem na několika frontách teď stojím před faktem, že syn stejně svou negativitu a agresi nevyběhá venku, a když už je doma, je s ním prostě k nevydržení. (Váží 60 kg, jen pro ilustraci.)
Odpovědět