Nenápadně, plíživě. Začalo to ve třetí třídě: změna třídní učitelky + střídání asi pěti nebo šesti učitelů + angličtina (se kterou se do té doby nesetkal) + vyjmutí krčních mandlí (pobyt v nemocnici s ním jsem si prosadila, ale na JIPce tu první noc MUSEL být sám /do tzv. usnutí jsem s ním směla být, ale když ke druhé usnul a já odešla, on se téměř vzápětí probudil a už pak neusnul
/; další dny se mnou chodil i na záchod, jak z toho byl vyděšený). V té době jsme syna vozili do školy do 10 km vzdáleného města (vlakem + MHD nebo autem), vracel se domů kolem páté nebo šesté večer, měl problémy s usínáním (mezi 22.00 a 23.00) a poté samozřejmě i se vstáváním (vlak odjížděl před sedmou). Dětská mudra nám vytýkala jak to, že jsme ho dali do jiné školy než místní, tak to, že odpoledne neběhá po venku. Takže jsme se rozhodli přestěhovat "za školou" - a stěhování připadlo právě na zimu po mandlích... Dneska už je mi jasné, že když po novém roce začal být bezdůvodně plačtivý (byl plačtivý i dřív, ale nyní mnohem víc), že to vlastně byla deprese - jenže to jsme netušili: u devítiletého děcka deprese?!? Mezitím (možná i ještě před celou třetí třídou) jsem tady četla i ten článek Nevychovanec? Aspík!, a kdo sem chodí dýl, možná si vzpomene, že už tehdy jsem uvažovala, jestli není Luboš AS. Ale... říkala jsem si, to je blbost, to určitě není ono, a přece nebudu zbytečně otravovat doktory někde až v Praze. Selhala jsem. Věděli bychom to dřív, dřív bychom mohli začít jinak... snad... V létě jsem své podezření oprášila znovu, poté, co úplně typicky autisticky reagoval na změnu v jeho "plánech", objevila Dobromysl, objednali jsme se do Aply v Praze... Nejhorší mělo přijít. Nástup do školy po zimních prázdninách ve čtvrté třídě. Afektivní záchvaty, rozhazování věcí, bouchání do zdi (panelák, dávno po večerce)...
Vložka pro Jenu: ano, i autista (možná) může vědět, že když něco rozhází, že to má po sobě srovnat; jenže my měli v synově útlém dětství plnou hlavu toho, že neumí vázat tkaničky, že je pomalý, že jednu věc opakuju čtyřikrát denně měsíce i roky a on se dopouští stále toho samého... a protože přece šlo o ZDRAVÉ dítě, říkala jsem si - buď k tomu jednou sám dozraje, nebo bude holt typickej chlap - bordelář
. Dělat pořádek v čemkoliv je pro syna jedna z nejtěžších věcí. Chvíli se nám dařilo prosadit aspoň to, že nebude zábava, dokud se ten nepořádek po záchvatu nepoklidí (musel aspoň symbolicky pomáhat nebo ASPOŇ přihlížet); ale to trvalo jen pár dní, než "zjistil", že ho vlastně nemáme rádi a že nechce žít a začal se vrhat na okna (2. patro).
Musím končit. Dík za reakce, projdu si tipy.
Jeno, Tobě zvlášť díky za nabídku možnosti výroby kartiček, byť s velkým zpožděním. V podstatě jsem tehdy prozačátek jen sondovala možnosti. A jsem plachá, stydím se za svůj vzhled, mám problémy navazovat kontakty, takže vlastně raději kecám přes net než naživo... Typickej aspík
. Omlouvám se
.