Díky stormer,

za první příspěvek, který můžeme použít jako odrazový můstek

Takže láska v křesťanství - jestli chceš, napiš toho o té své zkušenosti z dětství víc (ale není to nezbytně nutné - udělej to pouze, pokud Ti to bude „pohodlné“ (to je taková moje profesionální deformace - je to z anglického „be comfortable with“ - nějak mám pocit, že nemáme úplně přesný ekvivalent). Tak jak jsi to podala, je to celkem „učebnicový případ“. Takže v této fázi ti bez obalu poradím: vyser se na chvíli na druhé, věnuj se sobě. Čti si ten Pavlův text jako mantru a vnímej ho. Jsou to opravdu tak krásná slova, že když si je pustíš k srdci, už tam zůstanou. Ty nemůžeš milovat ostatní, aniž bys v prvé řadě milovala sama sebe. A vzpoura to neřeší. Důležité je přijetí - sebe sama a svého života - a smíření. Toho nedocílíš snadno, pokud si ve stavu, jaký popisuješ. Je to proces a může to být fuška. Teď trošku zabrousíme do zmiňovaného new age: Každé ráno se podívej do zrcadla, a říkej si: Jsem krásná bytost, mám ráda sebe a svůj život (nebo si to uprav tak, aby Ti to znělo přirozeně, důležitý je smysl, ne forma). Možná Ti to bude zpočátku legrační, ale dívej se na sebe do toho zrcadla a komunikuje sama se sebou. V Tvém případě tady trošku riziko je - můžeš se dostat do lítostných či sebelítostných stavů, než se s tím naučíš pracovat. To není samo o sobě vůbec od věci, záleží na tom, kam až Tě ty sebelítostné stavy mohou dovést. Pokud se ale dokážeš otevřít emocím a normálně se rozplakat, je to očistný proces. Bude Ti pak lépe.
A neboj se také po ostatních požadovat - ne moc, ne direktivně, ale stejně, jako chtějí ostatní něco po Tobě, máš i Ty právo chtít něco po nich. Musí to být v rovnováze.

S tím utrpením to už dneska nedám, omlouvám se. Musím už jít spát. Jestli budeš mít zájem, budeme pokračovat zítra. Ono je to v principu velmi jednoduché, ale pochopit tu jednoduchost, je někdy dost těžké a chce to práci. V tom buddhismu je to řešeno v zásadě tak, že se člověk má vzdát touhy. To především touhy po životě a touhy po životě po životě. Především to první zní napoprvé hodně divně a to druhé nejde dohromady s křesťanstvím, které je na životě po životě založené. To necháme zatím být. Zaměříme se na tu touhu po životě. Nebudeme sledovat přísně buddhistickou linii, já to chápu trošku po svém. Myslím si, že člověk má mít ne touhu, ale „žízeň“ po životě. A má ji realizovat. A moje metoda se hodně točí okolo toho, jak realizovat žízeň po životě, aniž by to znamenalo utrpení...