21.11.2011 14:18:36 A & D
Jsem v útlumu
Nevim co psat. Zkratka to stoji za prd.
Stoji me plno usili usmat se na deti, namazat jim pecivo ke svacine. Chteji se mazlit, chteji, abych jim nakreslila vlacek. Delam to a nemam zadne pocity, jako kdyby kazdy obycejny nadech predstavoval nejtezsi ukon. Kolem seste vecer padam unavou, neudrzim otevrene oci. Spim dve hodiny a pak cumim do jedne rano. Ziram do tmy a rikam si, nac to vsechno je. Proc obden volam matce, ktera ma jiz mesic nedostupny mobil? Proc, kdyz kaslala a kasle na mne, nedokaze byt alespon normalni babickou? Mladsi syn nejspis netusi, ze existuje, naposledy ji videl v lednu. Deti netrpi, pozornosti maji dost od manzelovych rodicu. Ale ja, ja se za matku stydim. Pred svym muzem, tchanovci, jednou se budu stydet pred detmi, az se zeptaji, kde maji pribuzne z me strany. Do toho takrka dvouleta snaha nebo touha po dalsim diteti, potraty. Nocni mury, strach, ze selzu jako matka, manzelka. Vlastne se mi nedeje nic tak strasneho, jen jsem jak sloup z ledu, ktery nema jak se sam rozehrat. Fungovat budu dal, musim ale nejradeji bych zalezla nekam do diry.
Vlastne jen citovy vyblitek, omlouvam se vam, kdoz jste snad docetli az sem.
Odpovědět