Re: Rodiče ponižující své dospělé děti

Tohle vysvětlení mi taky nestačilo. Můj táta se ke mně chová hezky, i když studeně, moc mně nekontaktuje, a jednu dobu mně to dost mrzelo a štvala mně psycholožka, která mi říkala, jak se ke mně chová úžasně ve srovnání s jinými vztahy, které má. Proč by se ke mně jako ke své dceři neměl chovat líp než k celému svému jinému okolí, že? Hodně mi pomohla jiná terapeutka, která mi naopak řekla, že mám právo být smutná, i když samozřejmě to z něj prostě nedostanu. Ale ve chvíli, kdy já jsem si dovolila vybrečet tu bolest, kterou jsem cítila, tak můžu svého tátu přijímat mnohem líp. S mámou se to taky dost vyčistilo.
Velké problémy jsem měla s tchánem, taky jsem to řešila moc, nakonec jsem mu dokázala odpustit a jsem ráda, že když umřel, že jsme to spolu měli vyřešené.
Ale nevěřím, že pomůže něco si s dotyčnými vyříkat, to spíš ne. Spíš jsem si řešila svoje emoce a svoje bolesti sama, bez nich.