Děti jako rukojmí

Moje máma není hlídací babička a i kdyby byla, tak žije mimo čr, takže to je pasé.
Manžel má tetu, která bydlí blízko a je to taková naše adoptivní babička, kterou když požádám a jí se to hodí, tak ráda pohlídá.
Mám skvělou tchýni se kterou si moc rozumíme a nebýt toho, že se neustále snaží stavět do role rivalky, dokazuje mi jak je ona lepší, všechno ví a všechno zná, tak jsme perfektní kamarádky.
Všechny babičky jsou v důchodu a bez závazků, bez partnerů.
Pokud potřebujeme hlídat z marnivosti (kultura, nebo cokoliv jiného co není životně důležité), tak to dopředu řekneme a tím spíš mohou babičky odmítnout, ale zpravidla neodmítnou.
Když jsou děti nemocné, tak hlídají jak jen to jde, ALE...
Především tchýně mi to dává neskutečně sežrat, je podrážděná (na mě), nevím jak to popsat... něco ve smyslu "ještě že mě máte a co byste beze mě dělali, líbat nohy byste mi měli.
Dětem je 7 a 5.
Manžel pracuje na směny, já mám pravidelnou pracovní dobu.
Občas to řešíme OČR, ale pořád to taky nejde. Od září se mi děti plácají na střídačku v nemocech, nebylo 14 dní v kuse, aby někdo nekašlal, nesmrkal, prostě radost. Evidentně jsou celkově KO. Už jsme objednaní na imuno, ale až po novém roce - mají nabito.
Fakt mě ubíjí ten pocit úzkosti koho zase budu muset prosit a komu budu muset bezmezně projevovat vděčnost.
Asi dělám někde něco špatně.
Jsem se potřebovala vypsat...