Umíte se vžít do svého dětství a inspirovat se jím při výchově vlastních dětí?

Mám asi dvacet minut čas, tak si tak filosofuju...
Napadá mě, že si kromě pár prazážitků (tj. vzpomínka, která utkví ještě před 3. rokem věku) toho z dětství poměrně dost pamatuju.
Pamatuju si, jak jsem se cítila v té které situaci, co jsem si přála, aby v té chvíli dospělý/í udělal/i, pamatuju si negativní i pozitivná podněty a motivace, trapasy...

Umím se do těch pocitů stále vžít a podle toho jednám v komunikaci s dětmi - včetně výuky cizích a výchovy vlastních (počítány i děti příbuzné).

Dospěla jsem tedy k závěru, že sice existují v životě mateřském situace, s nimiž si nikdo neví rady, ale proč kvůli tomu číst tuny psychokuchařek, které píší, jak se má cítit matka i dítě a úplně zapomenout na to, jak se skutečně dotyční cítí, popř. jak to cítili kdysi dávno...
Proč potlačovat vlastní já a intuici tím, že si někde přečteme, že se nemá potlačovat vlastní já a intuice a hystericky se tudíž snažímě nepotlačovat?

Umíte se odpoutat od trendů a teorií, číst místo toho Medvídka Pú a Betty McDonaldovou, umíte se vžít do vlastních pocitů třeba 30 let starých a prožít se svými dětmi normální dětství?