Re: Spravedlnost při péči o stárnoucí rodiče

Odládíkové máslo :-(

Tohle je domnívám se dost časté. Kde se to bere - to samozřejmé přijímání pomoci od "domácího" a adorace druhého, toho vzácnějšího přespolního, z čeho to vzejde?

Myslím, že to dost přispělo k zahořknutí tety, jako dospívající jsem to nechápala. Táta byl ze třech dětí. Jedno zůstalo v baráku, dva se odstěhovali, ale blízko.
Vztahy v širší rodině super.

Tím jak s jedním prarodiče žili s tetou v domácnosti, vlastně jim vychovávali děti (teta se strejdou byli hodně pracovně vytížení úspěšní) a hodně se starali o dům, pomáhali i v domácnosti. A jak babi stárla, ubývalo sil.
My ostatní vnoučata jsme dělali sezonní úklidy (třikrát ročně). Byla to vždycky dost sranda, užívali jsme si. Ale teta to hrozně špatně nesla. Jakože to uklízíme po ní a blabla bla. Tak jsme přestali a chodili za bábi jen pokecat. Jenže tetu to začalo zmáhat, ale nic neřekla.
Jako doktory a tak, to řešili všichni - táta i oba strejdové, ale ta každodenní péče byla na tetě.
Tak to nějak všichni brali, že když se jí babi leta starala o děti a domov, tak teď jí to vrací.

No a pak jednou teta bouchla, řvala na všechny, no nic hezkého. A ve finále to teta dotlačila k tomu, že v té době už závislá babi "kolovala po rodině". Po měsíci, spravedlivě . Tak . Do domu si teta nikoho nepustila.