Re: Životní prohra

Já nejsem podobně "postižená", jak ty to nazýváš, máme jenom jedno mimčo, snažíme se o další, jsme teda v jiné situaci - o prvním mimi jsme se snažili skoro dva roky, teď to vypadá podobně - opět se léčím na gynekologii. Co bych dala za to, kdyby "něco selhalo" (antikoncepci neberu) a já otěhotněla. Neříkám, že nejsem unavená, když v noci milionkrát vstávám, že mě nikdy neštve, že nemám čas na sebe ani na žádné zájmy, ale za tu krásnou šikovnou holčičku to přece stojí! Je to otázka priorit, které máme každý jiné, takže rozhodnout se musíš sama - pro mě je na prvním místě rodina a děti, které si přeji tři. Vždycky když se v duchu rozčiluju, proč už konečně nespí, že jsem si chtěla udělat to a to, tak si to pak sama vyčítám, protože Marianka je naše všechno, tak hrozně moc jsme ji chtěli, je zdravá, krásná, je to naše sluníčko - a doufám, že brzy bude mít sourozence.

Jinak - známá měla dvě holčičky, podle ní stopstav, když nečekaně otěhotněla, zjistila to až ve 3.měsíci, nedokázala jít na potrat, ani o tom neuvažovala, ale dítě bylo nechtěné, pak zjistili, že to není vytoužený chlapeček, ale opět holčička. Dnes má přes rok a jsou šťastní, že ji mají.

Za sebe bych poradila - ožel ještě dva roky piplání, práce počká, večerního klidu u televize si užiješ ještě dost.. dej svému miminku šanci na život. Jak se říká - kde se nají (a vyspí) dva, nají se i tři! Představuju si, jak se mi teď někdy nechce vařit a vychystávat jídlo zvláš´t pro malou a zvlášť pro nás,jak se mi třeba nechce péct, a jak se za dvacet třicet let budu chtít starat o svoje děti a oni o to už nebudou stát, protože budou mít svoje vlastní životy, které si budou chtít zařídit po svém. Takže se snažím užívat si to, že je dcera malá - vždyť to tak strašně rychle uteče a už se to nikdy nevrátí..