Myslím, že tvoje reakce na nechtěné těhotenství je naprosto normální. Dala bych tomu trochu víc času a pořádně si to všechno zvážila.
Jinak, abych tě uklidnila, já jsem na tom podobně jako ty. Taky čekám třetí dítě, přihodilo se nám to samé co vám. Nikdy jsem po větší rodině netoužila, když se nám narodilo první dítě, myslela jsem, že nejspíš zůstaneme jen u něj, protože ani já ani můj muž nejsme typy, které by zrovna ohromně bavilo ty malé děti piplat, máme rádi svůj čas, klid, pohodu. Takže když jsem zjistila třetí těhotenství, taky jsem chvilku bulila, ale musím přiznat, že jsem se s tím smířila nečekaně rychle. Sama nevím jak to tak přišlo, nějak jsem si řekla, že pokud bude dítě zdravé, tak můžu být šťastná, zdravé děti se dají zvládnout vždycky, i kdyby jich bylo pět. A teď si to třetí dítě představuju tak nějak v budoucnosti, až mu budou dejme tomu tři roky, další děti budou ještě starší, tak že už to bude vlastně moc fajn. Ten náročný začátek prostě musíme nějak zvládnout, škoda, že se ty děti nerodí tříleté, to bych jich možná měla i víc
Kojení, věčné přebalování, ublinkávání a bolení bříška mě fakt vůbec nebere, ale jinak to nejde, řekla jsem si, že tohle prostě snad ještě do třetice zvládnu a pak se budu těšit na to, až bude malinko starší a my budeme mít tři děti.
Přístup mého muže byl úplně stejný, jako tvého. Ať se rozhodnu jakkoliv, on mě v mém rozhodnutí podpoří. Nemyslím si, že tímto přístupem mě v tom nechával samotnou, spíš naopak. Ale já jsem o interrupci nepřemýšlela vůbec, bylo mi od začátku jasné, že si dítě nechám, jen jsem se musela smířit s tím, co nás zase čeká. Myslím si, že interrupce by na mě zanechala psychické následky, nejsem sice skalní odpůrce interrupcí, to ne, ale sama bych ji volila jen v naprosto krajním případě.
Přeju hodně štěstí a ať uděláš to správné rozhodnutí!