Re: Reakce okolí na nadané dítě

Ahojte, děkuji všem za názory, vážím si jich všech.

Uznávám, že může být kus pravdy na tom, že nadání zde nehraje žádnou roli a prostě je to základní povahou (tvrdohlavec).

Na druhou stranu, pokud mi psycholožka (velmi zkušená) řekla, že tyhle ději mívají svoje osobité projevy a vzdorovitost k nim zejména v předškolní fázi patří, možná to taky stojí za úvahu. Zatím nevím ... každopádně na "nadání" jako takovém nebazíruju; sama jsem si své sny ohledně vzdělání splnila a tím pádem nemám potřebu plnit si je skrze své děti. Spíš bych byla ráda, aby byly v pohodě a vyrovnané, než aby někde bodovaly v nějakých tabulkách. To fakt ne.

Ptaly jsme se na nějaký příklad vzdoru našeho kluka, na který okolí reaguje. Tak třeba:

Bydlíme ve třetím patře bytovky bez výtahu. Jdeme z venku a syn odmítá jít nahoru, že je unavený (předtím ale venku běhal jako o život).

Scénář 1: Napřed ho přemlouvám vlídně, pak důrazněji a když ani to nepomůže, řeknu "prostě a půjdeš a basta" a vezmu ho za ruku. Syn se za tu roku pověsí a táhne mě dolů. Chvíli se přetahujeme, ale mám navrch a tak kluk začne halasně protestovat. Samozřejmě to zaregistrují sousedé, kteří mají následně zmíněné komentáře (v domě je několik dětí, které do schodů chodí způsobně, takže mají srovnání).

Scénář 2: Tentýž průběh, k tomu kluk ještě dostane na zadek. Stejný výsledek, jen syn zamáčkne slzu a okomentuje to "maminko, proč mě biješ, vždyť tě mám tak rád!" No super.

Scénář 3: Řeknu klukovi: tak si tady zůstaň a až tě to přestane bavit, přijď domů. Odejdu nahoru a potají ho pozoruji. Ještě po půl hodině tam kluk sedí jako přišitý. Neřve, prostě zarytě sedí. Stačí si sám se sebou. Sousedům to opět neunikne (tuto variantu jsme zavrhli záhy, byl to jen experiment).


Scénář 4: Sednu si s němu a řeknu" tobě se moc nahoru nechce, viď? Mně je to jasný, taky mě bolí nohy. Víš co, zkusíme ty schody spočítat ... schválně kolik napočítáš ... nebo "podíváme se z okna, jaké venku parkují značky aut atd". Tato varianta má nejvyšší šanci na úspěch, zabere téměř pokaždé, kdy je uplatněna. Jenže ne vždy na ni mám sílu nebo inspiraci. A hlavně, je těžko přenosná ... nemůžu chtít po učitelkách/jiných osobách, aby si podobně vymýšlely jenom kvůli tomu našemu zabejčenci.

To jen tak pro ukázku ... :) Naše dcera si jednou fňukne a jde. Kluk klade odpor dlouho, nebo se musí hodně očůrat. No, a co s tím.