Re: Nahlásil někdo manžela na PČR za napadení?
Ano, Tyli, rozumí!
Tři roky teroru - a velké lásky - nevěděl nikdo nic, já byla troska, všechno jsem si zasloužila atd. Nahlásit ho mě ani nenapadlo, spíš jsem chtěla utéct, ale byla jsem z toho už taková chudinka, málem nesvéprávná..
Určitě máš pravdu, že to psychické je mnohem horší. Za fyzické se nikdy neomluvil, naopak se mi dostalo vysvětlení, proč jsem si to zasloužila. Jo a taky že je to běžné, ať nejsem naivní, za zavřenými dveřmi je život takový - pro ženy.
Skočilo to jednou v noci, nebyl doma, šla jsem si do baru před barakem koupit cigarety a on tam seděl s krasavicí. Bylo to poprvé před lidmi, venku, bylo to v únoru. Ležela jsem hodinu ve sněhu, mrazu, v šoku. Pak nějaký opilec zavolal policajty. Utíkala jsem před nimi - jako idiot. Odvezli mě na stanici, sepsali. Nevěřili, mysleli, že jsem taky opilá. Ve tři v noci mě vezl taťka domů, k našim. Věci jsem nikdy nedostala. Byl i soud. On byl frajer a já histerka - předali to na město, že když to bylo venku, jako přestupek za rušení nočního klidu - dostali jsme oba pokutu dvě stovky!!!
Dlouho jsem se s tím nedokázala srovnat. Brala jsem antidepresiva. Byla jsem mladá a blbá. No nezdá se, že bych se poučila..
Odpovědět