Špatné pocity při rekonstrukci

Ahoj,
tak rekonstruuju ve velkém, už nějakých 6 týdnů a min. pár dalších týdnů je přede mnou.

A je mi z toho fakt zle. Celá tíha je na mě - tj. lítání po úřadech, jednání s řemeslníky, dohadování se o cenách, vymýšlení polohy, barvy, typu... Strašně mě to ubíjí. Nemám radost vůbec z ničeho, mám pocit, že to stejně bude špatně, ošklivé, nefunkční a ještě to navíc bude stát hromadu peněz. Všude příšerný bordel, který se nevyplácí uklízet. Pořád se vynořují další a další věci, které bude třeba (by se měly) ještě udělat.

Jak jste zvládaly stavbu nebo rekonstrukci? Může z toho člověk vůbec mít dobrý pocit? Já už si snad ani nedokážu říct, že jak to pak bude krásné.

Jenom za včera:
- stavební úřad - přineste mi ještě to a to a to a to. To byste měla mít doma mezi papírama, jestli se to nenajde, budete si to muset vyřídit znovu,a to není žádná sranda, tak to radši najděte - papír z r. 1964 hahaha, oniho totiž z archivu záhadně ztratili(tak mě rozhodili, že jsem tam nechala klíče od auta a musela se vracet)
- někdo (neznámo kdo z řemeslníků, protože se nikdo dobrovolně nehlásí) rozšlápl či rozmáčkl nový kryt kanálku, zatím jen předpřipravený na dokončení (tj. další peníze + práce za výměnu)
- Zedník má do dneška do večera něco dodělat, protože v pátek přijdou jiní, kteří na tu práci mají navazovat, ale včera večer mi oznámil, že to možná nestihne, že "tak co, v pondělí je taky den, ne?" - no aspo%n jsem ho donutila přijít dneska už na 6, místo na 7. To chci vidět, jak oni si narychlo udělají čas v pondělí, že...
- Vodař mi řekl, že můj vysněný hydromasážní box do nové koupelny je kravina, že je tu strašně tvrdá voda a že ty trysky budu mít furt ucpaný a nebudu dělat nic jiného, než je čistit. Že si tam mám dát normální sprchu.
- E.oN se nehodlá vyjádřit, kdy hodlají přijít posunout pojistkovou skříň, protože oni na to přece mají lhůtu, tak co víc chci vědět, však ten technik někdy přijde - ne, nemůžete s ním mluvit, ne,nevím, jestli to má v plánu na příští nebo další nebo který týden...

A to je denně. Nejradši bych je všechny vyhodila, na všechno se vykašlala a dožila si ve starým a v klidu. Jak jste to proboha přežily?