Re: Táta není šťastný...

Když opustíme teoretický altruismus, vy si dokážete představit, že to ponížení, které jste musely bývalému partnerovi spolknout už jednou - že jste mu nebyly dost dobré, protože jste už byly jetý model, budete dobrovolně polykat znovu a ještě se s ním kamarádit.
A poslouchat nářky, a bude vám plakat na rameni, jaká je ta mladá mrcha....protože o čem si myslíte, že to svěřování u kafe bude? To nebude žádná hitparáda radosti, to bude psychoterapie zadarmo na účet toho, komu bylo ublíženo.

Já bych chtěla vědět, kolik takových je, co se za takové situace s bývalým partnerem zase zkamarádí.


A hraje tady roli jedna podstatná věc. Většina žena jsou soucitné, měkké trubky, které snadno cítí pocit viny. Jakmile se nechají do téhle story znovu zatáhnout, začnou litovat a plíživě dojde k tomu návratu.
Pochopitelně, že balík se špinavým prádlem pán nepřinese do kavárna na první setkání. To se tak nějak vyvine, až začne soucitné ženské srdce litovat zchátralého člověka a říkat si, že to si přece jen nezasloužil, takové konce...a vždyť ten Franta nebyl celou dobu vlastně zlej, byly i hezké okamžiky...a ta samota není nic moc...a než se vzpamatuje, sejde se rok s rokem, Franta leží doma u ní na gauči, jako kdyby nikdy neodešel, čeká až mu podá lahváč a vrčí, že jeho oblíbené mužstvo prohrálo zápas.
Není žádné tokání, kytičky, ježdění po pamatkách, návštěva tančíren.


To je prostě naivita nevidět, jak to ve skutečnosti chodí.