21.8.2013 12:18:02 Minie1
Zažily jste, že se manžel po narození dítěte rapidně změnil?
Na včerejším kafi jsme probírali mužské pléně a jedna kamarádka byla tak nějak citově načnutá, tak z ní padaly věci, o kterých jindy moc nemluvila.
Vlastně celá její řeč vyzněla ve stylu, že netušila koho si vlastně bere. Brali se sice už starší, po nějakém soužití, ale on se u domácích prací zapojoval, u výletů atd. se naopak nechal rád táhnout "kam ty chceš"...získala proto mylný dojem, že je to submisívní muž, takový ten typ pro rodinu a bude s ním dobrá budoucnost. Ať na to, že na řeči o dětem a svatbě se od začátku dost kroutil /což jí nestačilo, protože už jí táhlo na třicet, tak chtěla mít jasno/, a jak se tak kroutil, tak byla nucená přitlačit, to pochopitelně neproběhlo jen pohodovou formou, když protějšek mlží /místo toho, aby řekl, teď se necítím, nemám finance, ale jednou bych jedno, dvě děti ještě chtěl - prostě vyslovit názor/.
takže kamarádka z něj páčila vize - my a budoucnost, protože neměla do čtyřicítky čas na takové ujasňování
bohužel tohle se neukázalo dobrým, on získal dojem, že o něj moc stojí, že do původního rodinného zázemí /velice špatné/ se nevrátí, že je pro ní prostě výhra v loterii
atak nějak plížive se stav "já jí obdivuju, to je kost a jaká je chytrá" začal měnit a stav "mám jí jistou, i když se jí spoustu věcí nelíbí, tak je ochotná je kousat"...tak pak lehce přitvrdil, jak by si představoval "ideální" manželku a matku- nebude vyvolávát konflikty,v podstatných věcech se mu spíš přizpůsobí
To byl asi ten stav, kdy si měla udělat pořádek, ale neudělala, měla ho ráda a nechápala, kam to spěje.
Pak se narodilo dítě, poté se dohodli, že vzhledem k jeho sice nijak obr nadstandartně placné práci, ale službám v práci a tomu, že ona se do původní práce vrátit nemůže, zůstane doma cca do 7 let věku dítěte /viz matka pečující o dítě/.
Jí se velice ulevilo už vzhledem k tomu, že se u dítěte zjistila vývojová dysfázie, takže byl problém nástup do školky, musel být velmi postupný, dítě školku špatně snášelo nejen kvůli řečovému handicapu. O těchto problémech, které nastaly, už on nechtěl nic styšet, v podstatě to nechával vyhnít a když měla depky z toho, jak dítě po řečové stránce vypadá, jak to bude s ním do budoucna a že to bude ještě spousta práce - nechtěl nic slyšet.
Kamarádce taky začínalo docházet, že dysfázie znamená pak často i problémy ve škole /když už měla jakžtakž problémy se školkou zvládnuté/ a bojí se toho, protože ví, že by na případnou dyslexii byla sama. Manžel raději umyje nádobí, než aby se věnoval výukovému drilu, které tyto děti dlouhodobě potřebují a paličatá část z nich ho těžce nese. To je taky ten případ.
Takže situace postupně vykulminovala poté, co jí skončily peníze z rodičáku, začala být doma zadarmo, jak byla sice původní dohoda manželů ještě než věděli o té dysfázii, později tedy víc než opodstatněný požadavek v malém městě, kde není speciálka, takže spoustu školní práce s nestandartním dítětem odře rodič a musí se mu víc věnovat.
Co se týká dovedností, kamarádka většinou učila většinu věcí dítě sama, vyúka manžela skončila u vysazování na nočník. On jako třeba koupe, o víkendu vezme na krátkou vycházku, dá jídlo...ale zásadně se snaží vyhnout věcem, které jeho paličaté dítě dělat nechce /učení se nových dovednosti/.
Což o to, ale časem jejich soužití sklouzlo do toho, že ona nenosí žádné peníze, tak by si neměla dovolit žádný odlišný názor, neměla by s ním chodit do konfliktu, jinak plánuje, že s takovou "hádavou" ženskou poté, co dítě odroste,nebude. To jí samozřejmě taky vždycky řekne.
Já z toho, co slyším, mám spíš pocit, že pán nemá rád, když se mu postaví někdo jako rovný rovnému a tahle nerovná situace u nich tomu přispívá.
On i v hloubi duše ví, že ten start školní docházky bude horší, víš, že jiných osob, které by se při vyzvedávání dítěte zůčastnily, se bude muset doprošovat.
Obíhání doktorů, logopedů a narození zřejmě asi neřeší vůbec, podle všeho to vypadá, že to vykryje v nejnutnějším případě a pak - jako se to stalo teď, kdy manželka musela někam nutně odjet, dítě potřebovalo zubaře, takže pešek zbyl na něj a on musel zaúčinkovat - pak se samozřejmě bušil v plec a naznačoval, že plní její povinnosti.
Argument, že 90 procent doktorů, logopedů obíhá sama, zase překroutil zařváním: no vždyť od toho se válíš doma
Takže na nějaký rozumý argument, že sice zatím není druhý plat, ale o dítě je postaráno, jeho to z práce /ze které se často taky nemůže uvolnit/ nevytvrhuje, prostě nebere.
Nakonec začne uvádět nesmyslné příklady paní z okolí, které mají 15!!! nebo 20!!!! leté dítě a jak ty se okamžitě ve třech letech věku dítě vrátili do práce. Že tehdy ještě ženy po MD braly, že nebyla krize, to prostě zase rádoby přeslechne.
Pak přejde na takové věci, že udělal nějaké věci v domácnosti - podle něj skoro VŠECHNO - což je nesmysl, podle líčení kamarádky, spoustu času po návratu z práce stejně věnuje gaučinku, tak vyvenčí psa a vynese koš. Věci kolem úklidu nedělá prakticky vůbec.
Ale tím, jak se kdysi ochotně zapojoval do domácích prací, byla nadšená, to bylo hodně bodů plus, dneska jí to mlátí o hlavu, že neudělá 150 procent všeho. Přitom se k některým věcem cpe sám pomáhat, bez vyzvání /pravda jen k těm, které se dělají lehce, nejsou zdlouhavé, třeba řemeslné práce ho vůbec nebaví/.
U kamarádky to dospělo tak daleko, že má sebevědomí totálně v gatích, tak nějak má pocit, že by měla počkat a vydržet, jestli se dítě chytne dobře ve škole a potíže konečně ustanou a pak se od partnera začít distancovat, pokud najde slušnou práci /což tedy najít stabilní práci, nic jednoduchého/. Buďto by svou buzeraci ustal, nebo by s ním pak moc nebyla, nebo by jako finančně samostatná mohla trochu řešit věci jinak.
Ale dneska se ptá s úžasem sama sebe, jak to takhle mohlo sklouznout - původní domluvy jsou překrucovány, ona nenosí peníze, takže je horší než jiné ženy /ty, co nastupovaly do práce před dvaceti lety, protože jí jaksi není dát schopný příklad z okolí takových, co se masově vracejí ve třech letech do práce, mají školku a zaměstnavatel na ně čeká/.
Tím pádem, když nenosí peníze, teoreticky by měla dělat stoprocent prací a práce okolí dítěte, nedělá-lí to, je opět nemožná.
Prostě bezvadná situace, kdy by si měla začít zvedat sebevědomí, někdo by jí měl pochválit za to, jak to s dysfatickým dítětem dodneška zvládla, že ho rozmluvila, i když tam jsou pořád chyby...že ho učí na kole, písmena....toto všechno je její zásluha, ale u nich doma věci, které se dělají sami.
Dost dobře nevím, co jí na to mám říct, jak se z evidentního hodňouse vyklube takhle rafinované macho, které jí za všechno uřve, protože když je hádka a ona se snaží dát logický argument, on to okamžitě otočí tak, aby to vyznělo v její neprospěch.
Po pravdě, teď by si i intenzívněji chtěla začít hledat práci, ale vysloveně se toho bojí, protože to bude korespondovat s blízkým nástupem dítěte do školy, většími nároky a ona se bojí, jak tu školu ustojí, přitom bez spolupráce manžela,protože jen sice vynese koš "ale na každodenní rozčilování nebudu dělat úkol a nebudu...nejde mi číst", evidentně mít energii nebude.
Tak nakonec jí jen přibyde práce, doučování náročného dítěte a manžel, co vyžaduje pohodu a klid.
Pro rodinou pohodu a pohodlí by bylo lepší čekat, než dítě projde 1-2 roky školní docházky, ale to bude mít kamarádka ještě větší proluku v odborné praxe, starší věk a další dva roky masírky neživíš-nepřepínej, před sebou. Otázka je, jak se kromě její větší vytíženosti zlepší její možnost "přepínání". A druhá otázka je, že nastanou jistě nějaké stresy, které se pravděpodobně svezou i po ní.
Navíc vzhledem k tomu, jakou on má práci, musela by přijmout snad jedině práci od 7-15.30, pak by byla schopná vždy vyzvednou i odvést, jinak by se musela spoléhat na příbuzenstvo, ne pořád na povel nebo na něj - ale on má služební cesty, kdy třeba ten den není k mání, nemůže vyzvednout.
Jenže veškeré argumenty jsou na nic, JINÉ ženy /třeba ty s dvacetiletými dětmi/, si ten dávný nástup do práce NĚJAK zařídit dokázaly, jestli ona nedokáže,je to její NESCHOPNOST.
Odpovědět