Re: Jméno po rodičích

Mně to nepřijde hrozné, spíš nepraktické. Přesto u nás, kdyby byl kluk, jmenoval by se "po tatínkovi". Jenže ono to nebylo přímo po tatínkovi, mně se to jméno líbí od puberty a prostě jsem ho chtěla...jen jsem si k tomu vzala chlapa se stejným jménem . Manžel by to jméno taky chtěl. Kdo nám to rozmlouval, byly ženy z jeho rodiny, které tímto jménem své dítě samy pojmenovaly . Manžel a jeho otec si nestěžují, každému se říkalo jinak, a když potřebovali, vzájemně si mohli vyzvedávat zásilky na poště, čehož občas využili.

Mezi návrhy pro dvojčata se v jedné kombinaci objevilo i moje jméno.

No a třeba jedna moje dcera má jméno, jejíž mužkou podobu má zase syn mého bratra, což také není ideální, protože zkrácenina obou těch jmen je stejná pro kluka i holku. A je to "moje vina", protože já se tenkrát sekla, jiné jméno jsem pro holčičku nechtěla, prosadila jsem si ji i proti manželovi (ustoupil ve stylu "no přece ji kvůli jménu nebudu mít míň rád", a když jsme pak zjistili, že budou dvě, tak vybíral jméno pro tu druhou)....a jsem ráda, že se holky jmenují, jak se jmenují, jejich jména se mi líbí stále....

Takže já ta jména po rodičích nezavrhuju...stejně jako mi jako jedné z mála z "mají" generace nevadí jména končící na -slav(a) a -mír(a) .