Jsem smutná a bojím se, co nás jako rodinu čeká

Delší dobu se trápím kvůli mému manželovi, který je už rok nezaměstnaný. V práci byl kvůli úsporným opatřením propuštěn, nové místo si nemůže sehnat a zdá se mi už, že snad ani nesežene. Je mu 46 let a už si říkáme, jestli to není i věkem. Všichni mu říkají, musíš snížit svoje očekávání, nechtít tolik peněz. Jenže to není o tom. Může se přihlásit na skladníka, ale stejně ho ani k pohovoru jako Ing. nepozvou. Jasně, že dělat skladníka není jeho snem, jen chci říct, že "snížit nároky" není tak, jak si lidi představují. Už mi vadí ty řeči okolo, že má asi vysoké nároky a vybírá si a že by nechtěl pracovat za 15 tisíc Kč. Tady jde o to, že si nemá z čeho vybírat, když ho z 10 žádostí o místo pozvou na jeden pohovor. Jaká je potom šance, že ho někam vyberou, když za měsíc absolvuje 1-2 pohovory, a to ještě i mimo naše město.
To bude až do důchodu nezaměstnaný? Nedostáváme ani žádné příspěvky, vůbec nic. Patřili jsme ke střední třídě a kvůli propuštění se už jen propadáme. Dostat se zpět na původní úroveň je dnes bohužel nemožné. Úplně se mi zhroutil svět. A to můžeme být rádi, že nemáme hypotéku jako většina lidí, protože by nebylo ani z čeho ji platit. Nedostáváme žádné příspěvky, vůbec nic. Ti, kteří mají to štěstí, že je nepropustili, si naivně myslí, jak by si práci našli a že kdo ji nemá, je neschopný nebo líný. To jsme si mysleli také. Ale čekalo nás nepěkné probuzení.