Tak se mi včera v noci stal docela hororový zážitek. Předem napíšu, že se vlastně vůbec nic nestalo, ale vyděsila jsem se neuvěřitelně. Manžel měl naplánovanou dvoudenní služební cestu do 200 km vzdáleného města. Tak jsem mu nachystala tašku na přespání a včera ráno se s ním rozloučila. Přiznávám, že docela nerada spím v domě sama. Nejsem sice úplný strašpytel, ale příjemné mi to není.
Dala jsem děti spát a "užívala" si pokojné žehlení apod. Nejprve propukl alarm přesně o půlnoci, bylo to slyšet všude i přes chůvičku - došlo mi, že je to budík. Batole si odpoledne hrálo a vynulovalo budík na půlnoc. No, uklidnila jsem se, děti se ani neprobudily.
Šla jsem spát v jednu, vše znovu zkontrolovala, zapnula alarm. Zamkla jsme se v ložnici, kde už jsem měla nasáčkované obě děti. Po půlhodině spánku mě probudilo to, jak někdo sahá na kliku ložnice, pak začal klepat. No vyskočila jsem, ptala se kdo je to, samozřejmě manžel. Naštěstí jsem neměla po ruce žádnou zbraň
Nezabily byste ho?
Miláček se neobtěžoval zavolat nebo aspoň napsat SMS, že mění plány a po dlouhém jednání jede domů. Prý neměl čas, copak si nedovedu představit tu dlouhou cestu, co musel absolvovat? Jednali prý dlouho do noci. A proč prý se vůbec zamykám?
On si asi ani neuvědomuje, jaké měl štěstí, že jsem se neprobudila dříve. Kdybych slyšela dole v přízemí, že tam někdo chodí, okamžitě volám policajty. Nikdo z rodiny (bydlící daleko) nemá naše klíče a manžel přece 200 km daleko. Nikdy se nestalo, aby se z plánovaného přespání vrátil dříve a rozhodně ne takto pozdě v noci.
Tak co Vy, bojíte se samy doma? Vyděsilo by Vás to? Mám podat žádost o rozvod nebo zpytovat svědomí, že jsem strašpytel?
PS: Je mi jasné, že to bude číst spousta maminek, které bydlí v domě samy s dětma. Rovnou přiznávám, že to bych se radši přestěhovala do bytu. Nevím, jestli bych si na to zvykla.