Jak moc má člověk odpouštět?

Představte si situaci, kdy matka má dvě dospělé dcery.
Matka je dost autoritativní a děti tvrdě nutí, aby v miliónu všednodenních drobností žily podle jejího rozhodnutí, protože sama vnitřně upřímně věří, že ví nejlíp, co je pro děti dobré (profesí byla celý život učitelka). Tlačí na dcery velmi tvrdě, ale zároveň napovrch vlídně a "po dobrém" - tak dlouho až dosáhne svého, odmítání ignoruje, je nesnesitelná, až si vynutí svoje. Když nezabere tahle metoda, přejde na citové vydírání a manipulaci. Vynucuje si kdeco i na úrovni, kdy u třicetileté dcery rozhoduje co má nosit za oblečení, barvy, střihy a jak moc se oblíkat (aby nenastydla - dceři je horko, matka ji nutí do svetru). Mele a otravuje, až si i ten svetr vynutí.
Starší dcera je celá po mamince, obě si bezvadně rozumí, pro matku je dcera odmalinka "emočně pochopitelná", obě chápou a cítí věci stejně, mají výborný vztah. Dcera je v mnoha věcech poddajná a matku poslouchá, třeba to oblečení nosí ani nemrkne (tudíž je oblíbená), na druhou stranu si matku stejnými manipulátorskými metodami umí zpracovat, aby z ní vytáhla pravidelné výrazné finanční podporování a výpomoc v domácnosti.
Druhá dcera je povahou úplně jinde než matka, není úplně ani po otci (ten už nežije). Její názory a emoce matka nikdy nechápala, v podstatě dceru odjakživa nepřímo emočně trestá za to, že je jiná a navíc že je (už v dospělosti) vzpurná a neposlušná, nechce se matkou nechat neustále ve všem řídit. Finance a servis dcera nedostává, matka rozhodla, že starší to potřebuje víc (starší si to umí vykňourat), na mladší nezbývá.
Mladší dcera je v situaci, kdy jí s matkou a sestrou už vůbec není dobře, necítí se s nimi dobře, už cca půl roku je neviděla a vůbec se jí k nim nechce jet, protože jí v tom půlroce definitivně došlo (postupoval ten pocit roky, ale teď už dozrál), že tohle není v pořádku a z představy, jak ji matka zas začne poučovat a řídit, je jí doslova zle. Na druhou stranu má pochybnosti, jestli má právo se odříznout a svoje děti tím připravit o jedinou babičku (ty mají babičku celkem rády, ale už to vnucování a nesvobodu taky začínají vnímat).
Mladší dcera cítí z celé situace hořkost - z maminky za to, že jí tím, jak ji stále dusí (mockrát jí to zkoušela vysvětlit, matka nechápe a nesouhlasí, vnímá to jako nehoráznost a nevděk) a ze sestry cítí hořkost za to, že si matku omotala okolo prstu a maminka je ochotná pohlídat jen její děti (o tom, že starší z maminky postupně vytahuje celoživotní úspory nemluvě). Na děti mladší dcery si matka udělala čas naposled před tím půlrokem, dětem starší dcery se věnuje kdykoli a není to otázka vzdálenosti/dojíždění.
Jak má mladší dcera dál pokračovat ve vztazích v rodině? Tvářit se pokrytecky, že je úplně v pohodě nemá žaludek.