Re: Rodina mi nikdy nebyla oporou.

a někoho rodiče rvali někam, kam nechtěl a má trauma
já jsem rodiče na plesu chtěla, ale aby byli normální a v klidu, což se nedalo, protože táta prostě pil nebo se choval ve společnosti i střízlivý prostě jinak, než velmi slušní, zdvořilí tatínkové spolužaček.

Nějaký talent na to měl, že to v tom mém tehdejším vnímání byla děsná ostuda. Nepodpora byla také, prostě nezájem, jiné zájmy, nakonec, co čekat od někoho, kdo neprosí, neděkuje. Přeci lásku dává najevo tím, že zavaří rajčata.

Po letech je z něj úžasný dědeček, ne, ve společnosti se stále chovat neumí, ale podrží, drží, pomůže... a najednou je z něho výborný táta, natož děda. Ale taky jsem vyspěla a změnila to, co ocením já.

Za 40 let (nebo si to nevybavím) nechválil, necenil, ale před pár roky řekl- ne, nebyl střízlivý, "že je šťastný chlap, že má krásný, sebevědomý (hihi za obojí, kdyby tušil) a svébytný děti a že je na nás pyšnej.
Myslím, že i kdyby následně zase udělal cokoliv, budu z toho žít do konce života.

Ale řekl to v době a situaci, kde mi to dost bylo už jedno, přesto to potěšilo.

Návod nemám, ale také jsem se přesvědčená, že nároky na oporu od původní rodiny jsou měnitelné. A s tou novou "naší" souvisí.

Oporu jsem si našla jinde, ocení manžel, děti, jiní lidé, mamča je super kámoška,