Re: Lítostínek

Tohle přesně bylo včera. Asi 3x v průběhu dne kvílel kvůli blbostem. Že jsem otevřela dveře, kdy je chtěl otevřít on. Že mu nejdou obléct ponožky. Že si nemůže hrát s otvírákem na konzervy. Odpoledne bylo potřeba jít na gymnastiku, kam chodil už 2 roky. Včera byla zápisná hodina, tj. bylo nutné se zúčastnit, aby jeho místo nezabral nikdo jiný. Bylo to za účasti rodičů, jinak už i loni cvičili sami. Přišel, byl rád, že vidí kamarády, začali cvičit. Pak byla hra na honěnou. On najednou upadl na kolena a začal brečet. Připlazil se ke mně jako Meresjev a začal se na mě sápat. Tak jsem ho vzala na klín, ptám se, co se děje, hladím ho, že je to v pořádku. Jekot neustává. Tak ho utěšuju, uklidňuju. Po pár minutách mě to přestává bavit a zkoušit ho motivovat, aby se šel zase přidat. Po chvíli zase jekot. Po půl hodině už jsem byla krůček k tomu, abychom odešli. Pak se dal do kupy a zbytek si náramně užil a doma o tom vyprávěl. Kdyby to nebyla první hodina, tak to vůbec neřeším, omluvím se a jdu. Ale ne vždy to prostě jde. Kdyby aspoň nekvílel tak, že rušil ostatní děti a jen koukal. Prostě některé dny je to fakt extrém, není to moc často naštěstí, ale včera zrovna jo. Tak hledám ideální způsob, jak v takové situaci reagovat. Aby se necítil špatně, ale ani abych to v něm neposilovala. Bylo mi hned jasné, že se vyrojí super mámy, které taková situace nemůže vykolejit. Škoda, že tyhle super mámy nepotkávám na podobných akcích, tam se shledávám spíš s lítostivými pohledy, protože tohle chování prostě běžné mezi dětmi tohoto věku není.