Re: Jak se vyrovnat s nepřijetím rodičů?

jak tu někdo psal - když se mi narodilo první dítě, začala jsem se cítit být rodičem, a najednou jsem viděla jak ti moji rodiče dělají různé věci "špatně", taky jsem jim měla děsnou touhu radit a uspořádávat jim jejich věci (a i jsem to dělala). Byla jsem přesně ten řešič jak píše zakladatelka - no nebylo to dobrý. Já teda měla víc potíží s tátou než s mámou, měla jsem mu za zlý hodně věcí který mi kdy řekl, jak se ke mě choval - řídil mě až moc, a taktéž jsem se snažila - marně - zavděčit. Takže jsem řešila svoje oba rodiče, svýho muže (rozdílný názory na výchovu - zprvu), svoje nový dítě - a když byl dítěti rok, měla jsem toho najednou teda fest plný brejle - nýst takovej náklad na ramenou.

Kamarádka mi doporučila zkusit kineziologii, nevěřila jsem tomu ale byla to nejrychlejší možnost jak se někam dostat - a ta paní, ať to byl kdokoli (její oprávnění a certifikáty jsem fakt nezkoumala) mi báječně nastavila zrcadlo. Pochopila jsem tu absurditu toho co dělám ostatním a zároveň nechci aby to dělali oni mě. Když jsem tam šla, měla jsem pocit že musím vyřešit asi 1000 problémů, když jsem odcházela (a to jsem tam probrečela plnou krabičku těch papírových kapesníčků), už jsem měla problém jen jeden - naučit se zvládat sama sebe, uvědomovat si kam sahám já a kam ostatní lidi, kam já můžu a kam k sobě pustím ostatní. A hlavně, že tvrzení "on/ona je takový/á, a PROTO S NÍM/NÍ MÁM PROBLÉM" vlastně není k ničemu dobrý, stačí si říct "on/ona je takový/á a prot má sám/sama takový problém" a pak si říct jaká část toho problému se může týkat mě - jestli v té věci musím/chci něco dělat - a právě přijmout to, že i pokud já chci, tak nemám automaticky čekat, že to bude chtít i ta druhá strana. Pomohlo mi to celkem rychle, i když mi trvalo ještě tak rok-dva než jsem to postupně uvedla v praxi tak nějak celkově - už ze mě spadl ten pocit, že jsem zodpovědná za celý poznaný i nepoznaný vesmír.

A vztah dneska s tátou - musím říct že dobrý, sice jsme se nějakou tu dobu vídali míň, ale postupně je to v normálu, má radost když přijedu, když něco potřebuje řekne si (a já vyhovím), naopak když něco chci já, nebojím se to říct. A nic si už nevyčítáme ani se navzájem neřídíme.