Kdo má dobrovolně jedináčka?

Mám jedináčka protože chci. A nevím, jestli dělám dobře. Narodil se mi, když mi bylo sotva 20. Těžce jsem snášela mateřské povinnosti, ale i to si nakonec celkem sedlo a já si mateřskou i užila. Syn byl vcelku bezproblémové dítě, noční řvaní tak nějak normálně, jinak nikdy moc nemarodil ani neměl žádné zvláštní potíže.
Když začal chodit do školky a já začala hledat práci, nikdo mě nechtěl. Možná to bylo z části tím, že byla recece (r.2008/2009), ale mě bylo dost dáváno najevo, že nic neumím, nic nemůžu nabídnout a naprostá většina předpokládala, že když jsem měla dítě hned po škole, tak dělat vůbec nechci, jen potřebuju mít něco napracováno, abych mohla rodit další děti a měla nárok na md. To se těžko vysvětluje někomu kdo to nezažil, ale já opravdu chtěla do práce. Když jsem pochopila, že to nemá smysl, začala jsem studovat vš. Ekonomku, protože jsem předpokládala, že s ní budu mít větší šance. Během těch let jsem často poslouchala nirážky o tom, že se mi nechce makat. Rozumějte, nechtěla jsem to vzdát a skončit za pokladnou. Přitom během studií jsem si přivydělávala v jednom výrobním provozu. Znamenalo to, počítat každou korunu, žádná dovolená, žádné náročnější výlety, žádné návštěvy restaurací, divadel apod. Ke konci studia jsem si našla práci, kde jsem ale skončila. Pak byla přes rok zase na pracáku. Hodně se mi to podepsalo na sebedůvěře. Když Vám kdekdo dává najevo, že máte být rádi, že se s Vámi jako matkou vůbec baví, poslouchat narážky na nezodpovědnost, tak je to sakra těžký. Nakonec se po několika letech začala karta obracet. Já našla práci v oboru, po roce jsem si našla ještě lepší práci. Máme nakonec i ten dům i peníze o jakých se mi dřív ani nesnilo a práci, kde mě nikdo moc nekontroluje, všechno je na vzájemné důvěře.
A teď k jádru věci. Jsem teď maximálně spokojená. Podařilo se mi to, čemu jsem už přestávala věřit. Že budu finančně samostatná, že budu mít pořádné bydlení, že si budu moct koupit něco hezkého. Když byl syn malý, tak jsem nechtěla další dítě. Jednak jsem chtěla mít práci, protože jsem se obávala, že pak už bych se nechytla nikdy a opravdu bych skončila za kasou. A taky jsme měli pidi byt. Teď už všechny tyto pragmatické důvody pominuly. A já při myšlence na druhé dítě pociťuji rozpaky. Na jednu stranu bych si v koutku duše přála mít k synovi ještě holčičku, ne že ne. Na druhou stranu nechci už opakovat, to co jsem si zažila. Nedostatek peněz. Hledání práce by sice asi nehrozilo, můj zaměstnavatel by mi maximálně vyšel vstříc, ale já se sice v koutku duše stydím, když to píšu, ale mě se nechce měnit styl života. Žít zase z ruky do huby. Zvykla jsem si na určitou finanční nezávislost, na to, že můžeme synovi hodně dát (myšleno času a prostoru). Jak by to bylo s prací těžko říct. Možná by si mě nechal, je spokojenost na obou stranách, možná ne, nevím. Nechci být zase na pracáku a žebrat o dávky, být zaměstnavateli neustále odmítána, fakt už bych to psychicky nedala. Cítím ale, že toho můžu litovat. Mám sestru, máme hezký vztah. Také manžel má sourozence a mí rodiče jsou z mnoha dětí. Je krásné, když se rodina sejde, když má člověk v rodině někoho dalšího a není na tom světě sám. Nevím, jestli mám podlehnout tomu, aby měl syn sourozence, i když se mi chce jen napůl, nebo žít dál stylem života, který mi vyhovuje. Vlastně nám všem. Manžel další dítě nechce, syn sourozence nechce. Já cítím trochu vinu za to, jaký jsem sobec a že jednou toho můžu litovat, ale už může být pozdě.