Re: Všem dětem stejně?

zerat,
ono to snažší a těžší je celkem subjektivní.
Mám sestru, z matčina druhého manželství. Matka měla neobyčený talent na to, jak si pro rozmnožování vybrat z houfu ty největší blby, s tím rozdílem, že můj otec se na mne vykašlal, ségry se staral až moc. Protože já byla ta nechtěná, co matce zkazila život a sestra ta chtěná, byla ségra logicky ta oblíbenější, rozmazlovaná oběma rodiči. U matky mi to až tak nevadilo, měla jsem babičku, ale je fakt, že jako dítě jsem ségře tátu asi záviděla.
Dneska jsme dospělé a ségra je na tom podstatně hůř, i když byla ta milovaná a hýčkaná. Oběma rodičům to vyčítá, vztahy strašný, zlýho nemocnýho tátu má na krku, ten ji vydírá tím, že dá byt městu a ona nic nezdědí, s matkou se neustále hádá. Lítá po psycholozích, je neurotik, léta hulí trávu a nemůže se toho zbavit. Tak mi řekni, co je lepší. Ona měla vždycky tu podporu, peníze, bude jednou dědit (její otec žádné další děti nemá). Já sice měla a mám od rodičů houby s octem, ale mám klid, v podstatě pohodovej život, nemusím se starat o nerudnýho nemocnýho starýho chlapa, který by mi lezl na nervy... možná mi ségra dneska závidí. Navíc je svobodná, bezdětná, její vztahy nic moc. Neměnila bych. On by asi málokdo měnil.